Článek
Nedávno jsem potkala jednu paní. Bylo jí 91 let.
Šla si zrovna zapálit cigaretu, smála se a mezi řečí řekla:
„V mém věku to už neřeším.“
A v té větě bylo všechno.
Protože když člověk zná víc lidí kolem devadesátky, nejde si nevšimnout jedné věci:
nežijí tak, jak by „se mělo“.
A přesto jsou fit. Přítomní. Zvědaví. Živí.
Biologicky by jim člověk hádal o dvacet let méně.
A přitom:
- nejí podle tabulek
- nepočítají kroky
- neřeší každé píchnutí v těle
- nečtou posedle články o dlouhověkosti
Co tedy dělají jinak?
Vlastně nic.
Jen žijí.
Mají zájem o svět, ne o své diagnózy.
Učí se nové věci, protože chtějí – ne proto, že by měli „trénovat mozek“.
Smějí se. Vyprávějí. Dívají se kolem sebe.
A hlavně: nestěžují si.
Ne proto, že by neměli důvod.
Ale pochopili něco, co my dnes často míjíme:
bolest se znásobuje pozorností
život se zkracuje nežitím.
Oni život užívají, cestují, studují a smějou se
Moderní člověk se řeší neustále.
Analyzuje se, kontroluje, hlídá.
Bojuje proti stárnutí, smrti, nedokonalosti.
A tím žije napůl už ve čtyřiceti.
Ti staří, kteří jsou „nepochopitelně“ vitální, udělali jednu zásadní věc:
přestali se snažit být správní.
Raději jsou živí než dokonalí.
Raději si dají kávu, cigaretu, smích – než další zákaz.
Nešetří životem. Protože vědí, že šetřený život se často vůbec nežije.
Tohle není návod na dlouhověkost.
To je jen vedlejší efekt něčeho mnohem důležitějšího:
člověk se neodpojil od života.
Říká se to často: když se budeš dobře stravovat, hýbat se, nekouřit a hlídat se, dožiješ se vysokého věku.
Jenže realita je složitější.
Znám ženy i muže, kterým je přes devadesát. Čtou, sledují dění, normálně se baví. Myslí jim to. Nežily asketicky. Vždycky byly některé spíš při těle. Některé kouřily, jedly normální jídlo, neřešily tabulky ani ideální váhu. Žily v klidu, bez neustálého dohledu nad sebou.
A pak znám jiné.
Celý život štíhlé. Zdravá strava, pohyb, disciplína. Všechno „správně“. Dnes je jim kolem osmdesáti a už o sobě často nevědí. Jsou mimo. Nebo už nežijí.
Nejde to přehlédnout.
Tělo není stroj
Zdravý životní styl se často prezentuje jako návod. Jako rovnice: když budeš dělat A a B, dostaneš C.
Jenže tělo takhle nefunguje.
Nejsme stroje, které se opotřebují jen špatným palivem. Jsme živé bytosti, které reagují i na tlak, stres, napětí a dlouhodobé sebekontrolování.
Rozdíl, který není vidět v tabulkách
Ty staré dámy, které znám, nebyly bez stresu. To je důležité říct.
Měly za sebou války, nedostatek, těžké vztahy, práci, starosti. Nebyl to klidný život v bublině.
Rozdíl byl jinde.
Byly ráznější.
Nenechaly si všechno líbit. Když se jim něco nelíbilo, řekly to. Když už měly dost, nepřemáhaly se.
Nebraly si na sebe zbytečnosti. Neřešily blbosti. Nedělaly si těžkou hlavu z věcí, které nemohly ovlivnit.
Prostě žily.
A tohle „nepárání se“ s každou maličkostí možná ulevilo tělu víc než jakýkoli ideální jídelníček.
I zdraví se může stát zátěží
Zdravý režim má smysl.
Ale jen do chvíle, kdy se z něj nestane stres.
Když se celý život hlídáš, měříš, kontroluješ a nutíš se, tělo to vnímá. I když to děláš s dobrým úmyslem.
Dlouhodobý tlak, byť „správný“, není pro tělo neutrální.
Možná rozhoduje něco jiného
Možná o délce a kvalitě života nerozhoduje jen jídlo a pohyb.
Možná víc záleží na tom:
- jestli je člověk v klidu
- jestli se nemusí pořád hlídat
- jestli žije normálně, ne pod dohledem
Zdravý životní styl není špatný.
Jen není záruka.
A někdy se zdá, že lidé, kteří si dovolili žít obyčejně a v pohodě, mají nakonec víc času i víc jasnou hlavu než ti, kteří celý život dělali všechno správně.
Důležitá poznámka na závěr
Tenhle text není návod, jak si ničit zdraví.
Není to výzva k obezitě, kouření ani k bezhlavému popíjení alkoholu.
Všechno má svou míru – a její dlouhodobé překračování zdraví ničí, o tom není pochyb.
Smyslem není co ti lidé dělají,
ale jaký mají vztah k životu.
Nežijí ve strachu.
Nežijí v neustálé kontrole.
Nežijí v odporu k vlastnímu tělu.
Dopřejí si. Neutíkají před životem ani před sebou.
A právě to je rozdíl mezi užíváním si života a jeho pomalu ničivým přejídáním, pitím nebo kouřením.
