Článek
Na Vánoce jezdíme ke „tchýni“ už několik let. Partnerka jí pomáhá s přípravou štědrovečerní tabule, na bramborový salát jí ale nikdo nesmí sáhnout. Ten má totiž tchýně vyhlášený po celé vsi a je to tradiční rodinný recept. Jenže lidem kolem ní zkrátka nechutná, jen jí to nechtějí říct.
Když jsem prvně na stole uviděl bramborový salát od tchýně, trochu jsem se vyděsil. Já sám mám rád trochu hustější salát, kde jsou znatelné kousky brambor. Ten, který přede mne tchýně položila, byl ale jako tekutá kaše plná neidentifikovatelných věcí, které bych do salátu nikdy nedal. Nechtěl jsem ale urazit, a tak jsem si nandal pořádnou porci. Přece jen jsem si říkal, že to nemůže být tak špatné, jak to vypadá.
Jenže bylo. Její salát se opravdu nedal jíst. Z povinnosti jsem do sebe nasoukal pár soust a zbytek jsem nechal. Chyběl v něm salám, na který jsem v salátu zvyklý, za to tam byly velmi mastné kousky nadrobno nakrájené slaniny. A do toho jablka. O tom, že se do bramborového salátu přidávají jablka už jsem slyšel, nikdy mě to ale nelákalo. Pak tam ale bylo ještě něco podivného. Ochutnal jsem a…
Zelí. Zelí v bramborovém salátě? A co ta chuť na patře? To musí být křen. Ano, poznal jsem to dobře. Tchýně to potvrdila. Rodinný recept je pro ni poklad. Koukala na mě velice vážně, jen ostatní se tak potutelně usmívali. Po večeři mi prozradili, že jim salát také nechutná. Nechutná dokonce ani tchánovi, už skoro čtyřicet let ale předstírá, že ho zbožňuje.
Samozřejmě mi tchyně jako členu rodiny rodinný recept napsala na papírek, abychom si tento výtečný salátek mohli udělat i doma. Nikdy. Další roky jsem si u tchýně dával salátu vždy jen poskrovnu a maskoval jsem to tím, že držím dietu a majonéza pro mě není zrovna to pravé. Jednou to ale ve mně bouchlo. Už jsem nechtěl ten její salát ani na špičku nože.
Řekl jsem doma partnerce, že připravím náš domácí salát a že ho tam vezmu. Hostině přece neuškodí, když budou na stole dva druhy bramborového salátu. Nejprve se mi to snažila vymluvit, pak ale souhlasila. Udělali jsme výborný salát a s velkou pýchou jsme ho dovezli na štědrovečerní večeři.
Tchýně se ale tvářila, že by nás nejraději okamžitě vyhodila. Jak si můžeme dovolit přinést bramborový salát, když ona dělá ten nejlepší? Řekla, že jestli ten náš salát nezmizí ze stolu, pak se ona k tabuli neposadí. No a bylo to. Musel jsem si dát zase trochu salátu, asi jednu lžíci, abych neurazil. A ten náš salát jsme si zase odvezli domů.
Od té doby už takové nápady nemám, ale vždy si před návštěvou tchýně udělám vlastní bramborový salát a najím se. Přítelkyně si dá taky. A už je z toho taková hezká tradice.
