Článek
Říkalo se jim pomocné technické prapory či vojenské tábory nucených prací. Z označení tedy vyplývá, že v nich lidé svou práci nevykonávali dobrovolně. Ti, co měli štěstí, se dostali do takzvaného lehčího pomocného technického praporu a pracovali povětšinou na stavbách. Ti, co takové štěstí neměli, museli pracovat v dolech. Tyto tábory fungovaly na území Československa pouze čtyři roky, mezi léty 1950 a 1954. Za tu dobu jimi prošli desetitisíce lidí, odhaduje se, že to bylo 40 až 60 tisíc osob.
Ve skutečnosti se ale jednalo spíše o komunistické lágry, kam komunisté odklízeli nepohodlné osoby. Ti byli v těchto táborech internováni a následně převychováváni, aby lépe sloužili komunistické ideologii. Neexistoval však žádný zákon, který by jejich existenci povoloval a mnohdy tu lidé živořili v naprosto otřesných podmínkách. Mnoho z nich tak svou službu v PTP nepřežilo.
Kromě těchto nepohodlných osob byli ale součástí pomocných technických praporů i zločinci, dále pak etnické skupiny jako Romové, Němci, kteří po 2. světové válce neodešli zpět do Německa, a Maďaři. Dokonce tam byli odvedeni i studenti, kteří při komunistické převratu v roce 1948 demonstrovali proti nastupujícímu zřízení. Je až alarmujících, že prakticky čtyři pětiny všech přítomných v PTP byli vzdělaní lidé a věřící. Komunisté se totiž snažili zlikvidovat především ty, kteří by jim svými znalostmi mohli zkomplikovat vládnutí v zemi, stejně jako chtěli zdiskreditovat církev.
Rok 1953 přináší do tehdejšího Československa velké změny. Krátce po sobě totiž umírá generální tajemník komunistické strany Sovětského svazu Josif Vissarionovič Stalin i první komunistický prezident Československa Klement Gottwald. Prezidentem se u nás stává Antonín Zápotocký, který pociťuje stále častější naléhání mezinárodních organizací, které apelují na zrušení pomocných technických praporů. A tak se krátce po Gottwaldově smrti tyto tábory začínají rušit.
Pro ty, kteří byli v táborech internováni, to byla velká úleva. Ani po propuštění z PTP ale tito lidé nemohli žít normální život. Mnoho z nich totiž sledovala StB, a to po dlouhá léta. Přece jen to pro ně stále byly politicky nespolehlivé osoby, které představovaly potenciální nebezpečí pro komunistický stát. Neustálé pronásledování a nemožnost sehnat kvalifikovanou práci některé z nich donutila, aby vstoupili do strany a přestali být kritiky režimu.
Odškodnění se rodiny internovaných dočkali po revoluci. Nejprve bylo vyplaceno 100 tisíc korun rodině každého, kdo v pomocných technických praporech zemřel. Po roce 2000 pak bylo přeživším vyplaceno 625 Kč za každý započatý měsíc služby po překročení jednoho roku. Toto odškodnění ale dostali pouze ti, kteří byli v té době naživu. Rodina pozůstalých na odškodnění neměla nárok. No a nakonec se nezapomnělo ani na vdovy po těch, kteří si prošli PTP. Ty dostaly natrvalo příplatek ke svému důchodu.
Člověka asi nikdy nepřestane překvapovat, jakých zvěrstev jsou lidé schopni. Obzvláště v případě, kdy stáli Čechoslováci proti Čechoslovákům.
Zpracováno na základě:
