Článek
O bludičkách na Šumavě se mluví již delší dobu. Český spisovatel Karel Klostermann je popsal ve svém románu jako žluté až modré plamínky, které vyvěrají ze země. Nikoli však za tepla, ale za chladnějších podzimních nocí či v zimě. Svou září bludičky lákají kolemjdoucí do močálů, kde je čeká smrt. Navíc autor hovoří o jejich výskytu jako o samozřejmosti, která k rázu zdejší krajiny patří.
Koho by však při čtení řádků románu Karla Klostermanna napadlo, že na celé věci toho může být pravdivého víc, než se může zdát. Tajemná světélka totiž nejsou jen výmyslem do jeho knihy, nebo starou legendou, kterou si předávají místní. Skutečně existují. A mohou být stejně nebezpečná, jak je Karel Klostermann popsal.
Na Šumavě se tradují pověsti, že tato světýlka nesnášejí hluk. Pokud na ně někdo pokřikuje, hned se promění v červené koule a mohou pocestné zranit. Poblíž Hořína se dokonce hovoří o tom, že na místním starém mohylovém pohřebišti se tato světélka vyskytovala s neobvyklou pravidelností. Kdo je spatřil, uslyšel navíc i podmanivou melodii. Jako by skutečně bludičky lákaly svoji oběť blíž. Někdo tvrdí, že se jedná o duše zemřelých, nepokřtěných a utopených dětí z okolí.
Detail vegetace na šumavském rašeliništi
Jejich asi nejznámější výskyt je dnes doložen zejména v údolí říčky Křemelná. Za dob komunistů se říkáválo, že je zde měla dokonce zkoumat tehdejší Státní bezpečnost. Důvod byl prostý. Místo se nachází blízko hranice, která byla v minulosti ostře hlídaná. Komunisté se obávali, zda ně jejich západní sousedé nezkouší nějakou novou zbraň. Výprava StB tak měla zjistit, co přesně jsou ta světélka zač.
Spisovatel Otomar Dvořák dle jeho slov objevil zprávu o tajném spisu StB, kde se hovoří o světlech, která vyrušují pohraniční stráž. Odborníci ze Státní bezpečnosti dlouho zkoumali, o co by se mohlo jednat. Náhle jako by zmizeli z povrchu zemského. Už o nich nikdo nikdy neslyšel. Zachránil se pouze jeden muž, který byl objeven řidičem projíždějícího autobusu, když se vypotácel na silnici z mlhy. Byl velmi potlučený a popálený. Po jeho hospitalizaci v Bohnické psychiatrické léčebně měl panickou hrůzu ze světel a neustále opakoval, že světla nemají ráda hluk. Krátce poté muž zemřel, aniž by mohl být jeho stav více prozkoumán.
Ve světlých okamžicích měl tento muž personálu vypovědět, že je členem výpravy StB, která měla v údolí říčky Křemelná prozkoumat nejasnosti ohledně malých vznášejících se světýlek. A že byli tímto rojem světélek napadeni, on jako jediný přežil. Nikdo mu to tehdy ale nevěřil. Pokud byste dnes tento spis v archivu StB hledali, nenajdete ho. Podle vyjádření Archivu bezpečnostních složek tento spis neexistuje a ani nikdy existovat nemohl, protože jeho číslování neodpovídá tradičnímu číslování spisů.
Existuje několik racionálních vysvětlení, které říkají, že se jedná o určité chemické a fyzikální reakce v půdě, díky kterým se nad zemí objevují světýlka, která mohou bludičky vzdáleně připomínat. Ale i dnes se najdou lidé, kteří tvrdí, že na ně bludičky zaútočily, protože při svém pobytu v jejich blízkosti byli hlučnější.
Co myslíte? Je možné, že na Šumavě dodnes existují bludičky, které jsou základem mnoha pověr a bájí? Nebo byla skutečně v místech jejich výskytu testována nějaká tajná zbraň ze západu? A jak je možné, že se tam světélka zjevují dodnes?
