Článek
Národní muzeum zná každý. Málokdo ale slyšel o Muzeu Prahy a jen zřídka kdo ho navštívil. Muzeum Prahy jako takové je ale správcem hned několika budov na území hlavního města a s velkou pompou v prosinci znovu otevřelo svou hlavní budova na Florenci. A laká zájemce bez věkového omezení.
Nejmodernější muzeum v Praze se prezentuje tím, že má potenciál přitáhnout i mladé návštěvníky, protože se v podstatě věci nejedná o typické muzeum, na které jsme zvyklí. Padla dokonce slova o tom, že je to muzeum bez vitrín plné interaktivních a multimediálních prvků. Vstupné do muzea je navíc v současné době zdarma.
Největším lákadlem měl být podle tvrzení samotného muzea imerzní sál, který by měl být reálnější než realita, vtáhnout nás do historie a suplovat funkci stroje času. A pak také muzeum lákalo na rozebraný Langweilův model Prahy, který si návštěvníci mohou prohlédnout detailně. A jak je to tedy ve skutečnosti?
Langweilův model tu skutečně je. Rozebraný na jednotlivé pražské čtvrti či ještě menší oblasti. Každá část modelu je umístěna ve vlastní vitríně, což už samo o sobě odporuje tvrzení, že se jedná o muzeum bez vitrín. Ve velkém sále, kde jsou všechny části modelu Prahy, panuje navíc nepříjemné přítmí, takže i pozorný pozorovatel si model detailně neprohlédne. Každých pár minut se navíc v sále úplně setmí a na jednotlivých částech modelu jsou osvětlovány pouze vybraná místa s památkovými objekty. Záběr na každou památku trvá poměrně dlouho a než se v sále zase přeci jen rozsvítí světla, abychom si mohli prohlédnout zejména to, proč je tento model významný, a sice že zachycuje podobu Prahy 19. století ještě před asanací Starého Města, si poměrně dlouho počkáme. Až to člověka nebaví a přejde raději k multimediální části výstavy.
Motiv Langweila a jeho rodiny se táhne celou expozicí. Promítání zobrazuje jeho samotného i jeho rodinu a poté typické postavy staré Prahy jako jsou jeptišky, děti či veteráni. Zobrazuje je na velmi nudných obrázcích prakticky bez pohybu. Ve dne pracující, či učící se a v noci spící. Na nástěnných projekcích je Praha zobrazena ne jako realita, jak deklaruje muzeum, ale jako konturní malba, kterou dnes zvládne každý program s pokročilou umělou inteligencí. Obrázky navíc vůbec nepůsobí reálně.
Největším zklamáním je ale imerzní sál, který má být tím největším lákadlem celého muzea. Po obou stranách sálu můžeme sledovat měnící se Prahu. Postupně se kolem nás zobrazují nejrůznější čtvrti a části Prahy a my můžeme sledovat, jak se vyvíjely. Jenže jsou to obrázky víceméně statické. Jako návštěvník takové expozice bych předpokládal, že projekce zachytí samotnou stavbu budov a proměnu Prahy v čase. Jenže my vidíme vždy pouze tři obrázky, a to z počátku 19. století, z počátku 20. století a z počátku tohoto století. Mezi nimi je ostrý střih a samotný vývoj tak nejsme schopni posoudit.
Obrázky jsou navíc opět viditelně nerealistické a jediné, co se na nich pohybuje, jsou například loďky plující po Vltavě. Navíc není obraz ani zdaleka ostrý. Celkově to působí velmi nedotaženým dojmem a i když jsem milovník historie a právě historie našeho hlavního města mě zajímá nejvíce, projekci jsem neshlédnul celou a zklamáním jsem po tomto zážitku muzeum opustil.
Ne vše co je moderní, musí být povedené. A to o Muzeu Prahy platí dvojnásob. Nápad rozhodně vynikající, ale provedení značně pokulhává.
Zpracováno na základě:
a na základě vlastní návštěvy muzea
