Článek
Psal se rok 1899, bylo jaro, ale malá obec Polná na Vysočině se toho rána probudila do hrůzného dne. V lesích poblíž se našlo tělo devatenáctileté Anežky Hrůzové, mladé švadleny, která zmizela beze stopy. Její mrtvola měla hluboká zranění na krku. Byl to sice otřesný čin, následovat ale mělo běžné vyšetřování. Jenže se to zvrhlo v něco, co poznamenalo jednoho obyčejného muže na téměř dvacet let. Tím mužem byl Leopold Hilsner.
Anežka Hrůzová byla v době svého nalezení pohřešovaná jen několik dnů. A když bylo místo ohledáno, začaly se šířit zvěsti, které se zakládaly na informací ohledně nálezu těla. Nejenže měla Anežka hluboké rány na krku, navíc bylo na místě nalezeno extrémně malé množství krve, což odporovalo způsobu jejího zavraždění. Zvěsti putovaly od jednoho domu ke druhému a za chvíli tu bylo tvrzení, že se jednalo o rituální vraždu.
Už konec 19. století byl totiž dobou sílícího antisemitismu. A o Židech se říkalo, že vraždí křesťany, aby jim odebírali krev pro rituální účely. Tato báchorka vznikla na základě staré středověké legendy, ale se sílícím antisemitismem se vrátila v plné síle. Za vraždu Anežky Hrůzové mohli podle tehdejšího lidu Židé.
Rychle se pak vyrojily fámy o tajných rituálech a údajném židovském spiknutí. Veřejné mínění se obrátilo proti židovské komunitě a atmosféra v Polné i okolí se stala prudce nepřátelskou. Místní populace brzy našla ideálního podezřelého. Chudého, bezmocného a asociálního Leopolda Hilsnera, který se jako žid často toulal po městě a neměl stabilní zaměstnání. V té době něco nevídaného.
A když už byl obviněný, proč na něj nesvalit i další nevyjasněná úmrtí, aby si je tehdejší vyšetřující orgány mohly odškrtnout jako splněné. Soudní proces v Kutné Hoře, přestože chyběly přímé důkazy, skončil odsouzením Hilsnera k trestu smrti. Nenávist vůči Židům, která byla ovlivněna i veřejnými výstupy vlivných lidí té doby, začala sílit.
Ne všichni ale trvali na Hilsnerově vině. Svou pověst a reputaci dal v šanci pozdější československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk, který tvrdil, že jde o nesmyslnou davovou hysterii. Celý soud byl podle něj postaven na nepřímých důkazech a nepodložených předsudcích. A za to byl Masaryk veřejností doslova lynčován. Tisk na něj útočil, jeho univerzitní studenti demonstrovali, aby je už nemohl učit.
Nakonec se povedlo Hilsnerův původní rozsudek zrušit, nový soud ho však na základě stejných důkazů znovu odsoudil, tentokrát k doživotnímu vězení. A to berme v potaz, že Hilsnerovi bylo v době zatčení pouhých 23 let. A ve vězení strávil přibližně dalších 18 let. Nakonec se mu ale přece jen dostalo milosti. Tu mu udělil císař František Josef I. těsně před koncem první světové války v roce 1918. Jenže tato milost mu dala pouze svobodu, nezbavila ho však nálepky vraha. Jeho rozsudek zůstal pravomocně platný. A platný je dodnes, přestože se o jeho zrušení snažila řada historiků i advokátů v průběhu celého 20. století.
Tento případ byl jedním z největších selhání soudů na na našem území a pro nás je to varování, že bychom nikdy neměli podléhat davové hysterii.
Zpracováno na základě:
