Článek
Moje kolegyně Míša je vášnivou milovnicí všeho živého, nebo tedy alespoň zvířat. Všimli jsme si toho, už když ze dvorku za naší kanceláří zachránila holuba s poraněným křídlem. Vystlala mu krabici, kam ho umístila, pak zavolala odchytovou službu. Dělalo jí dobře, že tomu nebohému zvířeti zachránila život. A my měli radost za ní. Jenže jednou se rozhodla, že zachrání toulavého psa, který přebíhal dálnici. A tam už mohlo jít o život.
Míša byla tenkrát na cestě mezi Libercem a Prahou, když si všimla, že silnici přebíhá jakýsi toulavý pes. Neřídila, takže měla volné ruce. Řidiči nakázala, ať zastaví. Vyskočila z vozu a rozeběhla se zachraňovat psa, který měl na této frekventované vozovce namále. Byl to hodně troufalý a nebezpečný čin, ale Míša dopravu zvládla a všechna jedoucí vozidla zastavila. Malého psa vzala do náruče a odnesla jej do svého vozu.
Útočištěm psa se stal Míšin domov. Samozřejmě ho vzala k veterináři a podstoupila s ním všechna vyšetření, aby zjistila, zda je v pořádku. Zjistila, že pes rozhodně nebyl toulavý, že určitě někomu patřil, ale dotyčný jej pravděpodobně týral. V prvních dnes Míša psa, který dostal jméno Ben, prakticky nepustila z náručí. A takový pes si na ni rychle udělal silnou vazbu, což samozřejmě nebylo úplně to pravé, ale Michaela to v té chvíli viděla trochu jinak a možná přes pomyslné růžové brýle.
Mezi Míšou a Benem to byla láska na první pohled. Ale jak si na ní pes rychle zvykl, stal se na ní prakticky závislým. Nemohla odejít z domu, aby celý den neprokňučel v naprostém zoufalství. Nešlo to jinak, musela ho začít brát i do práce, což byl zprvu problém, ale následně zaměstnavatel svolil.
Z Bena se stal tak trochu rozmazlený a zhýčkaný pes, který, když zůstal byť jen chvilku sám, mstil se Míše různými nepravostmi, které páchal po bytě. Nikdy to neudělal jen tak, vždy to bylo v návaznosti na to, že jej Míša nechala třeba jen chvíli samotného. Z Bena se stalo dítě, které se Míša rozhodla rozmazlovat, jak jen to šlo. Míšina matka o něm dokonce vtipkovala, že je to její vnouče.
Míša pracovala v samém centru Prahy, takže musela mít Bena při procházkách vždy na vodítku. Venčit ale moc neuměla. Vždy měla úplně povolené vodítko a ještě se zlobila na lidi, že se motají Benovi pod nohy. Na naše výtky nereagovala. A tak jednou přišlo neštěstí, které se dalo očekávat.
Při jedné z procházek se Ben od Míši vzdálil natolik, že přímo na něj najel rozjetý vozíčkář, který psa pod svými koly rozhodně neočekával. Ben jen zakvičel a bylo ticho. Míša byla naprosto zoufalá. Nevěděla, jak funguje psí záchranka. Vzala Bena k veterináři a ten provedl vše možné, aby to pes přežil. Další dva dny jej Míša opatrovala víc než kdy předtím. A skutečně se z toho její mazlíček brzy dostal, přestože to po nehodě vypadalo jako konečná.
Dnes spolu žijí Míša a Ben stále a nejsou na sebe fixovaní o nic míň než dřív. Láska ke zvířatům a obecně k živým tvorům je krásná věc. Ale neměla by se přehánět. Vždy je potřeba být opatrný, příliš své mazlíčky a ratolesti nerozmazlovat, nebo časem člověk spláče nad výdělkem. To máte jako s dětmi.
