Článek
Víte, co je škatule? To je krabice. Škatulkování je tedy proces, při kterém rozřazujeme určité skutečnosti do krabic podle společných rysů. A jako Češi to mnohdy děláme s lidmi. Přitom stačí, aby naší představě odpovídalo jen pár jedinců, a už putuje celá skupina, do níž tito jednotlivci patří, do stejné krabice.
Škatulkovat jsme začali už ve středověku a možná ještě dříve. S Židy. Podle našich stereotypů byli Židé prohnaní lichváři. Děsila nás jejich inteligence, obchodní dovednosti a bohatství. A už tehdy na nich jsme se dopustili strašného příkoří, které už nikdy nebudeme schopni odčinit.
V moderní době škatulkujeme opět. Nejdříve jsme začali po revoluci škatulkovat Vietnamce. Všichni to byli ihned podvodníci, protože přece prodávali falešné značkové zboží. Kdybyste si před 30 lety představili, že s vaším dítětem bude na vysoké škole studovat Vietnamec, asi byste tomu nevěřili. A hleďme. Vysoké školy jsou jich plné a mnohdy jsou chytřejší než my. Další historický omyl, který nás přesvědčil o naší domýšlivosti.
Pak jsme to samé dělali s Romy. Protože byla část populace nepřizpůsobivá, okamžitě putovali do další škatulky. Přestože tento stereotyp mnohdy ještě přetrvává, nelze přece Romy soudit na první dobrou. Časem se možná opět ukáže, že jsme zase neměli pravdu. Jeden čas se škatulkování značně dotýkalo i osob jiné sexuální orientace, než jaká byla většinová.
A nyní to děláme s Ukrajinci. Ale proč? To nám ty naše omyly nestačily? Vždyť se podívejme kolem sebe. Kolik práce, kterou Češi dělat nechtějí, naši noví spoluobčané zastanou. Pro kolik nejen pracovitých, ale i inteligentních a schopných Ukrajinců se Česko za poslední roky stalo domovem? Tento článek není obhajobou všech z jakékoli menšinové skupiny, neboť to není o národnosti, vyznání či sexuální orientaci. Je to o jednotlivcích, je to o jejich osobnosti, povaze, etických zásadách. Je to i o chuti do své nové země zapadnout. Každý k tomu přistupuje jinak. My Češi bychom byli v cizí zemi nebo v cizí skupině daleko méně přizpůsobivější, než nám vadilo na všech výše jmenovaných menšinových skupinách.
Na Ukrajince narazíte dnes na většině škol. Takové děti často projevují mnohem větší zájem o učení než většina těch českých. Snaží se něco dokázat, zapadnout. Rychle se učí novým věcem, našemu jazyku. Jsou přirozeně inteligentní. České děti nemají o to, aby se něco naučily prakticky žádný zájem. Žijí ve svých uzavřených online světech a víc je nezajímá. A to je i má vlastní osobní zkušenost.
Když si půjdete sednout do restaurace či do kavárny, určitě se vám stane, že vás někdy bude obsluhovat osoba ukrajinského původu. V Praze to platí obzvlášť. I přes případnou jazykovou bariéru bývají tito lidé vstřícní, milí a přívětiví, což se o české obsluze v mnoha případech říci nedá.
Zkusme se už konečně zamyslet a nesoudit lidi, naše spoluobčany, podle předpokladů, předsudků, vlastních osobních zkušeností s příslušníkem menšiny. Buďme otevření a milí ke každému, kdo si naši vstřícnost zaslouží, odvrhujme jen ty, co jí nejsou hodni.
