Článek
Denně tu projíždí tisíce lidí mířících za prací z východu ze směru Kolín nebo Pardubice a projíždí tu i ti, kteří míří z Prahy do Brna či na Vídeň a Bratislavu. A přesto o historii tohoto místa ví jen málokdo. Přitom se stalo dějištěm jedné z nejtemnějších kapitol našich dějin. Řeč je o jedné z prvních pražských zastávek na okraji Prahy v Běchovicích.
Psal se tehdy rok 1848 a Rakouské císařství čelilo velkému neklidu. Revoluční vřava, která vypukla na jaře ve Vídni, se během května a června přenesla i do českých zemí. V Praze lidé stavěli barikády a docházelo k ozbrojeným střetům s císařskými jednotkami. Jenže úspěch Češi neslavili. Armáda pod vedením polního maršála Alfréda knížete Windisch-Grätze odpor potlačila a v polovině června byl konflikt ukončen. Jenže těsně před jeho koncem byla Praha nejen pro účastníky povstání, ale i pro většinu obyvatel místem, kde jim hrozilo bezprostřední nebezpečí. A tak se mnoho z nich snažilo z dnešního hlavního města prchnout.
Už v té době existovala v Praze železniční trať, která město spojovala s východem a jihovýchodem naší země. Zprovozněna byla jen tři roky před tímto tragickým rokem. A protože Praha byla v té době svou rozlohou o mnoho menší a spousta dnes existujících čtvrtí do ní ještě nepatřila, ty byly samostatnými obcemi za hranicemi města, Běchovice byly první zastávkou mimo Prahu. A tak právě tady rakouská armáda prováděla prohlídky vlaků a bylo přitom jedno zda míří do města nebo z něj. Vojsko tu dohlíželo na trať a zajištění pořádku na příkaz samotného Windisch-Grätze.
Bylo ráno 17. června. Z Prahy mířil vlak doslova naplněný k prasknutí, což ještě umocňovalo napětí ve vozech. Lidé se snažili prchnout do bezpečí před probíhajícími nepokoji. Ve vlaku bylo tehdy mnoho žen i dětí. Když vlak zastavil na zastávce Běchovice, nikdo ještě netušil, jak hrozný bude osud většiny z nich.
Rakouští vojáci začali provádět kontrolu a žádali o vydání všech zbraní. Ve vozech se totiž mohli skrývat i civilisté, kteří byli účastni revolučních událostí v Praze a bylo třeba je najít a odzbrojit. Pak není zcela jasné, co se stalo, ale celá věc rychle eskalovala v hádku vojáků s cestujícími. A pak začala střelba. Neví se, jestli první vystřelili vojáci nebo někdo z vlaku. Co se ale stalo krutou pravdou je to, že se celý konflikt strhl v masakr, po kterém zůstalo na nádraží mnoho mrtvých. Některé zdroje hovoří až o osmi desítkách mrtvol.
Rakouští vojáci stříleli přímo do vlaku. Lidé prchali ve snaze skrýt se v nádražní budově. I tam ale létaly zbloudilé kulky. A to byl vlak plný zejména civilního obyvatelstva, které jen hledalo klid a bezpečí. Podle dobových pramenů za všechno mohlo napětí, zmatek a nedostatečná koordinace mezi vojáky a civilisty.
Kromě několika desítek mrtvých zde bylo i mnoho zraněných, kteří byli následně převáženi k ošetřením směrem do Úval. A to byl začátek konce pražského povstání. I když se o tomto masakru moc nemluví a většina z vás o něm asi nikdy neslyšela, je dobré si čas od času osud našich předků, kteří v těchto místech zemřeli, připomenout. Jen se přiznejte, kdo z vás tudy jezdí pravidelně a o masakru na nádraží, kterým projíždí, nikdy ani neslyšel.
Zpracováno na základě:
