Článek
Při večerní procházce Prahou jsme skončili v místech, odkud bylo těžké se dostat zpět domů hromadnou dopravou. Rozhodli jsme se proto, že využijeme služeb společnosti provozující taxislužbu. Vzhledem k cenám velkých společností jsme zvolili jednu z levnějších mobilních platforem pro přepravu osob. Taxi přijelo o něco později, než ukazovala aplikace, to jsme však nijak neřešili. Uvíznout někde na světlech nebo kdekoli jinde není ani pro noční Prahu žádnou výjimkou. To, co však na nás ve vozidle čekalo, byl pro nás šok.
Byli jsme dva a sedáme si do taxíku většinou tak, že platící jde dopředu a druhý si sedá dozadu. Tak jsme to měli v plánu i v tomto případě. Kamarád si chtěl sednout na sedadlo spolujezdce, ale jakmile otevřel dveře vozu, byl nepříjemným a otráveným hlasem taxikáře informován, že si má sednout dozadu. Tomu bychom rozuměli. Někteří taxikáři prostě nemají rádi, když lidé sedí na předním sedadle hned vedle nich a směřují je dozadu. To, co ale taxikář dodal, ve mně vyvolalo rozpaky a rozezlení.
Pan taxikář totiž jezdil zejména pro jednu renomovanou pražskou taxislužbu, ale přitom si ještě přivydělával právě jako řidič dvou levnějších online platforem, když zrovna neměl žádnou jinou zakázku. Tím jeho otráveným hlasem nám sdělil: „Zákazníci těhlech společností vždycky jenom dozadu. Přece jenom nepatříte ke stejné sortě!“ Jeho slova mi doslova vyrazila dech, na moje „Prosím?!“ však nijak nereagoval. Neřešili jsme to a cestou jsme se s ním vůbec nebavili. Celou dobu však mumlal něco o tom, jak ho zákazníci, jako jsme my, štvou, použil trochu ostřejší slovo, a že si myslíme, že když jedeme za levno, že se z nás asi zblázní.
Snažili jsme se ho nevnímat. Říkal to sice pološeptem, ale tak abychom ho slyšeli, tedy účelně. Asi byl v tuto hodinu zvyklý i na opilé cestující, my jsme však byli zcela střízliví, a tak jsme ho sice vnímali, ale nenechali jsme se vytočit. Když jsme pak dojeli do cíle, požadoval po nás zaplacení v hotovosti, neboť jsme to tak měli nastavené v naší mobilní aplikaci. Cena byla 135 Kč. Vzhledem k jeho chování jsme se rozhodli, že si žádné peníze navíc nezaslouží a že mu tedy nenecháme ani korunu nad požadovanou sumu. Neměli jsme ale drobné, a tak jsme mu předali dvoustovku. Tu on pokorně přijmul a začal se loučit: „No tak díky, nashle.“
To mě už rozpálilo. Řekl jsem mu, že nám ještě na předanou hotovost nevrátil. Stejně jako jeho slova na mě, působila i ta moje na něj. Začal poměrně hlasitě vykřikovat, že jezdíme za almužnu a ještě chceme vracet. Když mu kolega řekl, ať to nechá na stopadesát i přes mé protesty, začal být i vulgární. S opravdu nepříjemným tónem začal vykřikovat, že to jsme tedy opravdu předali a že se nám na to může…
Sáhl do peněženky, ale místo toho, aby nám předal zpět požadovanou padesátikorunu, hodil ji z auta tak, že ji kamarád neměl možnost chytit. Mince se zakutálela někam pod auto a vzhledem ke sporému osvětlení ulice, kde jsme vystupovali, nebylo možné ji za tohoto světla již dohledat. Než jsme se vzpamatovali, byl už taxikář na cestě pryč.
Samozřejmě jsme mu dali záporné hodnocení a celou situaci nahlásili. Byli jsme však velmi nepříjemně překvapeni takovým chováním od člověka, který se touto profesí živí. S platformou, kterou jsme zvolili, jezdí mnoho cizinců, někteří neumí česky a je s nimi složitá domluva, zatím jsme se ale vždy setkali s milými, usměvavými a snaživými lidmi, kteří se vás snaží pomoci. Je smutné, že profesionální taxikář a zcela očividně Čech vám dokáže večer takto znepříjemnit. To se nám u žádného cizince ještě nestalo.
