Článek
Šel jsem k pokladně supermarketu jen s pár věcmi v košíku. Přede mnou byl pán, který měl v ruce jen jednu čokoládu. Až zpětně jsem si uvědomil, že byl trochu nervózní, i když ještě nebyl na řadě, pořád se otáčel a rozhlížel se po prostoru obchodu. V té době jsem ale ještě nevěděl, na co se chystá.
Když přišel na řadu, pokladní mu namarkovala tabulku čokolády, zeptala se, jestli je to všechno. Po jeho souhlasu mu oznámila konečnou cenu nákupu – 43 korun. Pán se díval do peněženky. Tam jako by nemohl nic najít. Pak si začal prohlížet kapsy u kalhot. Nakonec se omluvně podíval na pokladní a vytáhl z peněženky pětitisícovku. Následovala omluva, že bohužel u sebe nemá menší peníze a kartu zapomněl doma. Pokladní se do toho nechtělo, ale jak mi pak přiznala, pán jí byl sympatický, a tak bez remcání jeho pětitisícovku vzala.
Chvíli jí trvalo, než v pokladně našla všechny bankovky a kováky, ale nakonec mu na pult mezi nimi vyskládala všechno, co mu měla vrátit. Pán si peníze vzal a začal jí vyprávět o tom, jak je dnes venku hezky a že to tam úplně vybízí k procházce. Tím, že jí byl sympatický, zřejmě doufala, že by ji tedy mohl někam pozvat, když o tom takhle mluví. Prohodili pár vět, pán si sáhl znovu do kapsy a s úžasem vytáhl kovovou padesátikorunu.
Začalo další omlouvání, že si předtím nevšiml, že má v kapse kovák. Požádal ji, zda by tedy nákup mohl nakonec zaplatit onou padesátikorunou. Paní pokladní samozřejmě souhlasila. On dál povídal o tom, jak je venku hezky, podal pokladní padesátikorunu, následně si od ní nechal vrátit papírovou pětitisícovku. Na drobné, které mu měla pokladní vrátit do padesáti korun reagoval s tím, že je to dobré, ať si je nechá.
Tím, jak si s ní povídal a směroval hovor někam jinam, ji tak zmátl, že si pokladní vůbec neuvědomila, že ona mu sice vrátila pětitisícovku, ale on jí nevrátil 495 korun, které mu předtím vyskládala na pult. Já to ale viděl a sledoval. A nemohl jsem to tak nechat.
Hned jsem na to pokladní upozornil. Ta se chvíli tvářila, že by mě nejradši zabila, protože jim skáču do hovoru, ale pak jí to došlo. V momentě, kdy zákazník poznal, že jeho podvod je odhalen, začal se mít k odchodu. Pokladní okamžitě zavolala ochranku a pána se podařilo dopadnout u východu ze supermarketu, když zrychlil na útěk.
Pokladní už pak na mě byla jen milá a moc mi děkovala za to, že jsem ji zachránil od velkého manka, že by to její peněženku hodně bolelo. Říkal jsem, že se to může stát každému a že jsem o podobných praktikách viděl nedávno pořad, proto mi došlo, na co se pán chystá.
Pak namarkovala můj nákup, na tisícikorunu mi vrátila o 150 korun méně, než měla, a uzavřela to slovy: „Ještě jednou vám moc děkuju, to už by bylo tenhle měsíc podruhé, co by mě takhle někdo okradl o pět tisíc.“
Na vteřinku jsem si pomyslel, jestli to takovým lidem nepatří, ale pak se ze mě zase stal gentleman. Upozornil jsem ji na chybné vrácení, řekl jí, že nemá zač, a vyrazil jsem do k autu. Tenhle pán už to snad příště zkoušet nebude, ale pořád je tu mezi námi takových podvodníků určitě dost. A některé pokladní prostě nemají dostatečnou kapacitu na to, aby se jim ubránily.
