Článek
Protože jsem ročník 1987, nezažil jsem Ivetiny začátky. V době, kdy jsem začal vnímat televizní svět, už její prvotní sláva pomalu upadala. Pamatuji si, že jsem v televizi jen něco zaslechl o zpěvačce, kterou unesli. Byly toho plné zprávy. Mě bylo sedm a moc jsem to ještě nevnímal. Později se Iveta stáhla, měla syna a nebylo o ní prakticky slyšet.
Pro můj svět byla objevena až v roce 1998 s videoklipem k písni Tři oříšky. Byla to vskutku nádherná melodie. Co ale bylo ještě krásnější, bylo to, jak ji Iveta nazpívala. A to její vzezření princezny mi prostě učarovalo. Zkrátka to k sobě ladilo tak, že jsem nemohl přestat sledovat a poslouchat. A brzy se přidala další její skladba, kterou mám dodnes jako jednu z mých nejmilovanějších. Ta opět spolu s videoklipem vytvořila něco neopakovatelného. Nádherná princezna Iveta Bartošová na hradě Zvíkov čelí křivému obvinění za doprovodu nádherné středověké melodie skladby Nekonečná. V tu chvíli už jsem věděl, že je to zpěvačka, kterou chci poslouchat a pro kterou budu mít ve své mysli vždy speciální místo.
Celé její album Ve jménu lásky, které vyšlo v tom roce, bylo naprosto geniální. Vše totiž bylo vystavěno na podkladu, který jako by skutečně pocházel ze středověku. Byly to nástroje, melodie i sborové zpěvy, které z tohoto alba vytvořily jedno z jejích nejlepších alb kariéry. Pro mě určitě bylo tím nejlepším.
O Ivetě jsem si samozřejmě vše načetl. Už v té době toho bylo na internetu dostupného celkem dost. Věděl jsem o smrti jejího prvního pěveckého a zřejmě i životního partnera Petra Sepešiho i o jejím vztahu s Ladislavem Štaidlem a o narození syna Artura. Musím přiznat, že jsem v tu chvíli, bylo mi přece jen 11 let, nedokázal pochopit, jak může být Iveta s vdaným mužem, který je ještě navíc o tolik starší. O pozadí jejich vztahu se tenkrát nemluvilo tolik, jako se o něm mluví teď.
Z popisu Ivetina únosu v roce 1994 jsem byl doslova šokován. Stál jsem na její straně a nechápal, jak mohl soud Třísku zprostit obvinění, když se takhle zachoval k princezně české pop music. V žádném případě jsem si nepřipouštěl žádnou jinou alternativu. Iveta byla oběť.
Ivetu jsem začal poslouchat až krátce před jejím rozchodem s Ladislavem Štaidlem. Dokonce jsem jí tenkrát fandil, že našla odvahu a odešla od něj, i když to pro ni jako matku, která žije sama se svým synem, bude těžké. Pak ale začaly její podivné vztahy s několika muži. Moc jsem to tenkrát nesledoval, poslouchal jsem Ivetiny písně a nechtěl číst to, co si o ní vymýšlí bulvár. Na veřejnosti totiž byla vždy perfektní, tak jak by to v soukromí mohlo být jinak.
Když se pak ke mně kolem roku 2007 dostalo, že nastoupila do psychiatrické léčebny, kde se léčí ze závislosti na prášcích a zřejmě i alkoholu, začal jsem si uvědomovat, že v jejím životě není vše tak růžové, jak se na první pohled může zdát, když ji vidíte vystupovat v televizi. Doufal jsem, že jí léčba pomůže a že se brzy vrátí nejen na jevištní prkna. Měla svůj život, měla syna. Ta jiskra, kterou vždy měla v oku, přece nesmí vyhasnout.
A ona se skutečně vrátila. Bylo to se vší parádou a s nádhernou písní Nebe plné červánků. V roce 2008 jí to navíc neskutečně slušelo. Vypadalo to, že Iveta je konečně zpět a se vším všudy. Její vztah s Jiřím Pomeje jsem vnímal trochu s rezervou. Měl jsem o něm své mínění a jen jsem si přál, aby se jednalo o opravdovou lásku a Iveta byla konečně šťastná.
Všechny ty taškařice kolem jejich svatby na zámku Hluboká byly doslova nesnesitelné. Prstýnky ze sedmikrásek a Pomeje na koni. Všechno to bylo tak přehnané, že si člověk musel říci, že to prostě nemůže být pravda. A brzy se ukázalo, že ze strany jednoho z nich asi ani nebylo. A tady se začal psát konec naší popové princezny.
V době rozvodu se zpěvačka účastnila jako host talkshow Adély Banášové na Slovensku a já poprvé viděl svůj idol na veřejnosti tak, jak jsem ji nikdy vidět nechtěl. Zmatenou, na první pohled psychicky labilní a vnitřně zničenou. Nedalo se na to dívat. Krásné Ivetě pak otekly tváře a vyšlo její vánoční album Když ticho zpívá. Místo krásných vánočních koled je ale plné přerývaného vzdychání a snahy o zpěv. Za zpěv se to totiž označit nedá. Její vystupování v následujícím roce s písní Heja, heja to jenom potvrdilo.
Když pak vstoupil do jejího života Domenico Martucci, opět to vypadalo, že se Iveta dá dohromady. Její projev, který naznačoval psychické problémy, už ale nezmizel. Vystoupení s Domenicem Martuccim na Staroměstském náměstí, kde zazpívali společnou píseň, toho napovědělo mnoho.
A pak Iveta od Martucciho utekla přímo k Rychtářovi. A tento vztah byl snad to nejpodivnější, co bylo v životě Ivety k vidění. Rychtář se stal jejím manažerem, prakticky ji nespustil z očí a doprovázel ji na každém kroku. Těžko říci, zda na tom Iveta byla tak, že nebyla schopná se o sebe sama postarat. Televizní stanice Pětka pak dala Ivetě možnost se dát opět dohromady, cenou za to ale byla naprostá ztráta soukromí. Kameramani a celý štáb s ní byli prakticky 24 hodin 7 dní v týdnu. A Iveta se opravdu snažila. Jenže pak přišel zlom a my mohli v přímém přenosu sledovat další pád velké hvězdy.
Některé z přímých přenosů, které Pětka vysílala, mě dokonce dohnaly k slzám. Iveta v nich mluvila z cesty, pletl se jí jazyk, stála si za svým a v určitých momentech se chovala i arogantně a nadřazeně. Nemohl jsem uvěřit svým očím. Přesto jsem i nadále zůstal jejím fanouškem a přál jsem si, aby se z toho dostala.
Když pak přišel její únos do Itálie, tak nějak mi to pomalu do sebe začalo zapadat. Na videu, kde Iveta se Zdeňkem Macurou odchází ze svého domu, je zřetelné, že její odchod byl dobrovolný. I další videa, která Macura zveřejnil. A každý jí to přál. Pokud jí tu v Čechách něco nebo někdo tak ubližuje, že už tu nemůže být, tak je tohle pro ni nejlepším řešením.
Jenže uplynulo sotva pár dní a jsme svědky velké záchranné akce, kdy se Josef Rychtář snaží Ivetu uvězněnou na italském zámku vysvobodit. Iveta sama mu zavolala a chtěla se vrátit. Jenže přesně tenhle moment si je tak moc podobný s jejím prvním únosem, který se odehrál v roce 1994.
Nikdo neví, jaké důvody stály za tím, že se Iveta rozhodla od Josefa Rychtáře odejít, jenže z nějakého jiného důvodu si to ale rozmyslela a najednou chtěla zpět. A já si uvědomil, jestli to náhodou takhle nemohlo být i v případě jejího prvního únosu, ať už byl důvod jejího odchodu od Štaidla jakýkoli. Byla opravdu unesena? Chtěla utéct se svým novým partnerem, ale pak si to rozmyslela a chtěla se vrátit? Nebo to dělala svým partnerům jen natruc?
Tenkrát jsem si to neuvědomoval. Ani by mě nenapadlo uvažovat o tom, že by to mohlo být jinak, než tvrdí Iveta. Nikdo ale nevidí do srdce zlomené ženy a nedokáže odhalit motivaci jejich činů. Ale i já už dnes vím, že není všechno černobílé. A vidím dnes věci, které jsem tenkrát neviděl, nebo je nechtěl vidět.
Po návratu z Itálie z Ivety nezbylo nic. Jiskra vyhasla a už to nebyla ona. V prvním rozhovoru po návratu do Čech sotva dokázala dát dohromady souvislou větu. Skoro nemohla mluvit, mluvila přerývaně a lámaně, nemohla si vzpomenout na slova, pomalu reagovala. Takhle se zdravý člověk rozhodně nechová.
Když se pak s Josefem Rychtářem zasnoubila, navenek to vypadalo, že je opravdu šťastná. Před fotoaparáty a kamerami se začala usmívat a opět vypadala skvěle. Dokonce začala znovu zpívat a vypadalo to, že je ve formě. Později ale začala razantně hubnout, až to na ni nevypadalo dobře. Její mluva se však zlepšila a Ivet se zase zdála sama sebou. A pak zničehonic přišel ten den, kdy byla opět pod vlivem prášků a v krvi měla zbytkový alkohol, vyšla ze svého domu v Uhříněvsi a zamířila si to ke kolejišti. Byla tak odhodlaná, že už v tomto světě nechce žít, že si před přijíždějícím vlakem lehla na kolej. To by člověk, který věří, že má ještě nějakou naději, nedokázal.
Pamatuji, když jsem se to 29. dubna 2014 dozvěděl. Nechtěl jsem tomu vůbec věřit. Dokonce jsem si myslel, že si bulvár zase něco vymyslel. Vzhledem k tomu, co všechno už o Ivetě napsali, mi to zase tak nereálné nepřišlo. Když jsem si to ale plně uvědomil, moje oči propukly v pláč. Iveta Bartošová už není. Ivetka to vzdala.
Jedinou útěchou pro moji duši bylo v ten moment to, že se její duše už nachází někde na lepším místě, kde ji lidé okolo ní nebudou využívat, kde jí muži nebudou ubližovat, kde konečně najde svou vytouženou lásku a kde bude šťastná. Zkrátka že je na místě, kde jí je lépe.
Její život se naplnil předčasně. A velký podíl na tom mají podivíni, kteří se motali kolem ní. Nelze však na jednoho z nich ukázat prstem. Těžko totiž v takovém případě soudit, kdo byl ten hodný a kdo ten zlý. Oni sami sebe budou bránit, pravdu si s sebou Iveta vzala do hrobu. Pokud tedy ještě sama dokázala poznat, co je pravda a co je pouze klam.
Je to přesně deset let, co odešla z tohoto světa ta krásná princezna, která mi před 26 lety doslova učarovala. Všichni, kteří ji milovali, ale vědí, že už jí bude jen dobře. A jedna její část je stále mezi námi. Zůstali tu její nesmrtelné písně, které stále zní nejen v rádiích, ale i v mysli jejich fanoušků.
I ve mě už navždy bude znít Ivetin smích a hlas, který tak důvěrně znám z jejich písní. Mám je totiž v srdci.
Odpočívej v pokoji, Ivetko.
Zpracováno na základě:
