Článek
Seděla jsem doma u skříně a došlo mi, že mám vlastně celou zásobu kosmetiky, kterou jsem rok co rok dostávala a nikdy pořádně neotevřela. Krémy, masky, séra, voňavky a různé kazety, které jsem ocenila úsměvem, ale pak je odložila. A tak mě napadlo, že možná letos nebude nutné nic vymýšlet. Možná už vlastně mám dárky hotové.
Když jsem tu skříň otevřela a začala věci postupně vyndávat, najednou jsem si připadala jako někdo, kdo našel poklad, i když o něj vlastně nikdy nestál. Některé balíčky byly ještě zabalené v celofánu, jiné jsem kdysi otevřela, ale nikdy pořádně nepoužila. Došlo mi, že přesně takhle ta naše rodinná výměna dárků často vypadá. Všichni si navzájem kupujeme věci, které nepotřebujeme, jen aby bylo pod stromečkem něco, co se tváří hezky. A tak jsem si řekla, že letos z toho kolotoče prostě vystoupím.
Začala jsem balit první krém do obyčejného papíru a došlo mi, jak absurdní je naše posedlost věcmi. Rok co rok jsem trávila hodiny tím, že jsem hledala dárek, který udělá radost, ale stejně jsem pak sledovala, jak skončí na polici nebo v šuplíku, přesně jako ty, které jsem teď balila. A vlastně jsem si uvědomila, že na tom vůbec nezáleží. Dárky nejsou o hodnotě ani o tom, jestli jsou nové. Je to jen symbol, který má říct, že na druhého myslíme. A jestli má někdo problém s tím, že dar dostal jiný rok a jen ho posílám dál, tak možná nepochopil podstatu.
Během balení jsem si vzpomněla, jak jsem kdysi od sestřenice dostala voňavku, která byla krásná, ale tak výrazná, že jsem se po ní necítila dobře. Nechala jsem ji na poličce tak dlouho, až se z ní stal dekorativní předmět. A dnes jsem ji držela v ruce a říkala si, že by jistě potěšila moji mámu, která miluje silnější vůně. Najednou to dávalo smysl. Možná právě takhle mají dárky kolovat. Z ruky do ruky. Od člověka, kterému nesedly, k někomu, kdo je opravdu využije.
Když jsem zabalila další balíček, tentokrát hydratační sérum, přepadl mě zvláštní klid. Letos nebudu stát ve frontách. Nebudu přemýšlet nad tím, zda jsem vybrala správnou velikost, správnou značku nebo správně odhadla vkus. Nebudu se cítit provinile, že jsem utratila moc. Mám pocit, že jsem tím ušetřila nejen peníze, ale hlavně čas a nervy. A navíc jsem konečně dala smysl věcem, které by jinak jen ležely a čekaly na svůj osud.
Jediné, čeho se trochu bojím, je reakce rodiny. Ne proto, že by dostali něco staršího, ale protože jsme si zvykli žít v představě, že dárek musí být nový, jinak nemá hodnotu. Jenže co když tu hodnotu určuje úplně něco jiného. Co když důležitější je, že se na sebe vůbec usmějeme, sedneme si ke stolu a strávíme spolu čas, který jinak nemáme.
Když jsem zavřela skříň, připadala jsem si lehčí. Kosmetika je zabalená, lístky s věnováním připravené a najednou mám pocit, že rok, který byl jinak poněkud chaotický, dostal hezký závěr. Vím, že moje dárky nejsou luxusní ani drahé. Nejsou ani originální. Ale jsou zcela upřímné. A možná je to po všech těch letech poprvé, kdy mám pocit, že jsem dala něco, co dává smysl.
Možná to letos bude o trochu jiný Štědrý den. Možná se někdo zasměje, někdo se podiví. Ale já vím, že jsem to udělala tak, jak jsem to cítila. A že to byla ta nejsnazší a nejklidnější cesta k tomu, aby Vánoce konečně nebyly soutěží o to, kdo komu dá víc. A možná právě proto se na ně letos opravdu těším.
Příběh nám zaslala čtenářka Mirka.
