Třetihorní cesta přes oceán aneb o původu lemurů

Vypravíme-li se do lesní rezervace Kirindy na samém západě Madagaskaru a budeme-li mít štěstí, můžeme zde spatřit poslední zástupce kriticky ohroženého makiho nejmenšího (Microcebus berthae). Se svými asi 10 cm se tento trpaslík mezi primáty snadno vejde do lidské dlaně. Naopak na východě ostrova žije jeho pravý protiklad: mohutný indri (Indri indri) může dosáhnout hmotnosti přes 9,5 kg a je největším žijícím lemurem – ačkoli spíše než zvíře samotné zaznamenáme jeho táhlé, úzkostně znějící volání.

Lemurů dnes žije asi stovka a všechny spojuje jediné: jejich jedinou državou je Madagaskar. Historie celého infrařádu lemurů a jejich následná cesta na zaslíbený ostrov patří mezi fascinující, byť špatně známé příběhy evoluce primátů.

Tvář planety Země byla před 55 miliony lety ve srovnání s dneškem zcela odlišná. Kontinenty sice zaujímaly více či méně podobné pozice jako v současnosti, nicméně spojení mezi nimi se znatelně lišila. Severní Amerika se na severu stále stýkala s Eurasií. Indická deska se teprve začala podsouvat pod Eurasii (což dalo vzniknout nejvyššímu pohoří na Zemi), zatímco směrem na západ se ještě rozprostíralo moře Tethys, které oddělovalo africký kontinent od zbytku dnešního Starého světa. Austrálie byla mnohem jižněji než v současnosti a Jižní Amerika představovala spíše izolovaný ostrov, spojený pouze na jihu s Antarktidou – což však mimo jiné znemožňovalo vznik cirkumpolárního antarktického proudu.

Také samotné klima bylo jiné; pravděpodobně masivní vulkanická aktivita a následné doprovodné jevy vedly k nejvyšším globálním teplotám v celé historii kenozoika. Nárůst globální teploty je odhadován až na 8 °C a povrchová teplota arktických vod ve vysokých zeměpisných šířkách tehdy mohla přesahovat relativně „příjemných“ 20 °C. A právě tento teplý svět umožnil rozmach prvních poloopic.

Tito tzv. adapoidi již svým vzhledem i tělesnou velikostí připomínali lemury, ačkoli tato podobnost je ve skutečnosti spíše povrchní. Adapoidi představovali – alespoň co se týče jejich zubní morfologie – možná nejprimitivnější ze všech primátů vůbec. Zachovávali si také původní zubní vzorec 2.1.4.3, jenž přetrvával i u relativně odvozených zástupců celé této skupiny (u primátů v průběhu evoluce postupně došlo k redukci počtu třenových zubů; například lidský zubní vzorec činí 2.1.2.3, pozn.). Rovněž mozek byl ve srovnání s dnešními lemury menší. Ocas i končetiny byly dlouhé, v porovnání se žijícími lemury možná o něco robustnější. Palce již byly schopny opozice, na prstech se mohly objevovat nehty namísto drápků.

Adapoidi se široce rozšířili napříč severní polokoulí, ačkoli řadě z nich se podařilo kolonizovat i černý kontinent. Dobře dokumentované nálezy adapoidů pocházejí ze Severní Ameriky, kde se vyskytovali především zástupci čeledi Notharctidae. Velmi hodnotné fosilie nicméně poskytla i Evropa (především z čeledi Adapidae; zvláště pěkným objevem je Darwinius, jehož kostra byla nalezena v dole Messel v sousedním Německu). V severních regionech však sláva adapoidů uvadala s přicházejícím oligocénem a ochlazením světového klimatu.

Navzdory tomu, že o jejich zařazení do zoologického systému probíhají vleklé spory, adapoidi mohou představovat bazální skupinu předcházející oddělení linií lemurů a lorisiformních primátů (ti v současném pojetí zahrnují v Africe žijící komby + afroasijské lorie, outloně a poty, řazené do čeledi outloňovitých). Dohromady pak lemuři, outloňovití a kombovití utvářejí skupinu Strepsirrhini, která je považována za jeden ze dvou podřádů v rámci řádu primátů.

O předcích současných lemurů však máme pouze velmi kusé informace, a to v důsledku žalostného množství fosilních pozůstatků. Určité světlo poznání přinesl rod Djebelemur, jenž žil na území dnešního Tuniska před asi 50 miliony lety. Vědci u něj našli strukturu, z níž se zřejmě u primátů z podřádu Strepsirrhini vyvinul tzv. zubní hřebínek. Tuto pro ně typickou modifikaci zubů, při níž jsou dolní řezáky a špičáky prodlouženy a nakloněny dopředu, současné poloopice využívají k pročesávání srsti. Závěr, že zubní hřebínek není starší než 50 milionů let, by revidoval odhady založené na molekulárních studiích, jež rozkol lemurů a outloňů + komb často kladou již do pozdní křídy, tedy ještě do doby vlády dinosaurů.

Třebaže původ lemurů je obestřen tajemstvím, jedno je jisté: Madagaskar je od Afriky oddělen asi 430 km širokým Mozambickým průlivem, a to po dobu alespoň 120 milionů let. Předkové lemurů tedy museli při své cestě na ostrov překonat otevřený oceán.

Podle hypotézy ostrovního „raftingu“ se malí savci, včetně předchůdců dnešních lemurů, na Madagaskar dostali na velkých kládách nebo zapletené rostlinné vegetaci, jež byla společně s nimi spláchnuta do otevřeného oceánu. Problém je, že současný směr mořského proudění podobnou cestu neumožňuje. Bylo tomu ale tak vždy?

Paleooceánografická rekonstrukce ukazuje, že nejspíše nikoli. V průběhu paleogénu, kdy byla poloha Afriky a Madagaskaru jiná než v současnosti, ze severovýchodního Mosambiku a Tanzanie zřejmě tekly směrem na východ silné povrchové proudy, díky nimž by kolonizace Madagaskaru tímto způsobem mohla být – nejen pro lemury – reálná. Vyžadovala však nejspíše i šťasnou souhru okolností: autoři studie spekulují nad tím, že v určitých ročních obdobích (a zvláště za tropických bouří) by podobný přesun mohl trvat kolem 25–30 dní, či možná ještě kratší dobu.

Pomyslnou třešničkou na dortu je pak původ ksukola ocasatého (Daubentonia madagascariensis), jednoho z nejpodivnějších primátů, jenž je také madagaskarským endemitem. Když přírodovědec Johann Gmelin toto zvíře v 19. století poprvé popsal, považoval jej dokonce za veverku! Jde však rovněž o primáta z podřádu Strepsirrhini, jenž je někdy řazen přímo v rámci lemurů, někdy je vydělen do samostatného infrařádu. Všeobecně se mělo za to, že ksukolové tvoří obskurní větev, která se odštěpila od ostatních lemurů až na Madagaskaru – jejich původ je však zřejmě ještě třaskavější.

V roce 1967 popsal G. G. Simpson, jeden z koryfejů paleontologie a evoluční biologie 20. století a shodou okolností autor raftingové hypotézy, nový druh miocenní poloopice, který pojmenoval Propotto. Svůj popis založil na základě fragmentárních kosterních pozůstatků z africké Keni. Brzy na to ale došlo ke zpochybnění této interpretace, a téměř půl století tak byl Propotto považován za kaloně, létajícího savce příbuzného netopýrům. Výzkum z roku 2018 nicméně zpětně ukázal, že pravdu měl naopak s největší pravděpodobností Simpson. Propotto je nejspíš poloopice, a ne jen tak ledajaká – podle všeho jde o zástupce ksukolů, kteří by v takovém případě žili už v pevninské Africe (společně s rodem Propotto byl jako ksukol navíc identifikován i starší rod Plesiopithecus ze svrchního eocénu, pozn.)!

Simpson se tak dočkal více než 30 let po smrti dalšího uznání a současní vědci si mohou lámat hlavu nad tím, že kolonizace Madagaskaru přes oceán nenastala v případě primátů jen jednou, ale minimálně dvakrát.

Další historie lemurů je opět zahalena rouškou tajemství. Na Madagaskaru byly nejstarší pozůstatky těchto poloopic datovány teprve do svrchního pleistocénu, jen pár desítek tisíc let zpět. Jejich nálezy nám nicméně alespoň poskytují představu, do jak obrovského množství forem se tito primáti rozrůznili. Ačkoli učebnicové příklady rapidní diverzifikace druhů na izolovaných ostrovech se nejčastěji omezují na zpěvné ptáky, lemuři nad opeřenci ve své rozmanitosti vedou. V průběhu historie se jim podařilo obsadit rozličné ekologické niky svérázného ostrova a adaptovat se na místní sezónní nedostatky potravních zdrojů. Jako jejich pomyslného krále bychom pak mohli korunovat rod Archaeoindris, jenž dosahoval velikosti dnešního samce gorily. Osudným se mu stalo nejspíše až setkání s člověkem.

V současnosti, kdy je tlak na přírodu ještě intenzivnější než v minulosti, stojí většina ostatních lemurů na pokraji vyhubení. Zpráva Mezinárodní unie pro ochranu přírody a přírodních zdrojů (IUCN) z roku 2020 přišla s alarmující informací, že třetina známých lemurů patří již mezi kriticky ohrožené druhy. Je nyní v lidských rukou, aby v průběhu 21. století nesmazaly předchozích více než 50 milionů let evoluce.