Článek
A možná to ani vědět nemusí. Stačí otevřít peněženku, zaplatit bydlení, energie a jídlo – a zjistit, že na konci měsíce zbývá méně než dřív. Statistiky mohou tvrdit cokoli, zkušenost je jiná.
Oficiální inflace je číslo.
Realita je život.
Centrální banky stanovují inflační cíle, obvykle kolem dvou procent. Působí to uklidňujícím dojmem: někdo má věci pod kontrolou. Jenže skutečnost je složitější. Inflace se měří zpětně, s časovým zpožděním, prostřednictvím průměrů a metodik, které se průběžně mění. Když centrální banka reaguje, reaguje na to, co už se stalo. Řídí ekonomiku pohledem do zpětného zrcátka.
To samo o sobě ještě není fatální. Problém nastává ve chvíli, kdy se nástroje měnové politiky tváří silněji, než ve skutečnosti jsou. Dávkovat množství peněz v ekonomice pomocí úrokových sazeb je elegantní teoretický model. Fungoval v době uzavřenějších ekonomik, omezených kapitálových toků a jednodušších výrobních řetězců. V dnešním globalizovaném světě však realita připomíná spíše pokus regulovat oceán stavidlem na rybníku.
Kapitál dnes překračuje hranice rychleji než zákony. Ceny energií neurčuje místní poptávka. Nemovitosti se staly globálním investičním aktivem. A úrokové sazby, které mají „chladit ekonomiku“, dopadají nejtvrději na ty, kdo nemají možnost se jim vyhnout – na domácnosti, malé podniky, lidi závislé na mzdě. Ne na ty, kdo drží aktiva.
Inflace totiž není neutrální jev. Vždy přerozděluje. Někdo ztrácí, někdo získává.
V posledních letech se to ukázalo velmi jasně. Držitelé nemovitostí a akcií byli do značné míry chráněni. Stát si inflací zlehčil dluh. Dlužníci s fixovanými sazbami na čas vyhráli. Účet ale zaplatili ti, kdo měli hotovost, příjmy bez automatické valorizace a žádný majetek, který by se zhodnocoval spolu s růstem cen.
Tento přenos bohatství neprošel parlamentem. Nikdo o něm nehlasoval. Neproběhla veřejná debata o tom, kdo ponese náklady a kdo benefity. Přesto se stal. Inflace fungovala jako daň – jen bez zákona, bez transparentnosti a bez jasného viníka.
Když se lidé ptají, proč jejich zkušenost neodpovídá oficiálním číslům, často slyší vysvětlení o spotřebním koši a metodice. Ano, koš se mění, protože se mění chování spotřebitelů. Praktický důsledek je však zřejmý: položky, které zdražují nejrychleji, postupně ztrácejí váhu nebo z koše mizí úplně. To, co si lidé nemohou dovolit, se přestává započítávat. Inflace pak klesá – alespoň na papíře.
K tomu se přidává tiché zhoršování kvality zboží. Menší balení, kratší životnost, levnější materiály. Cena zůstává, hodnota mizí. Statistiky mluví o stabilitě, spotřebitel o ztrátě. Tyto drobné, ale trvalé posuny vytvářejí pocit, že se systém odpojil od reality běžného života.
Největší rozpor se odehrává v oblasti bydlení. Nájemné, hypotéky a ceny nemovitostí patří k nejrychleji rostoucím výdajům domácností, přesto hrají v oficiální inflaci omezenou roli. Bydlení je totiž považováno za investici. Jenže bydlet musí každý. Pro rodiny v nájmu nebo mladé lidi vstupující na trh to znamená skokový nárůst životních nákladů, který žádný průměr nedokáže zakrýt.
Centrální banky nejsou zlé instituce. Ale nejsou ani všemocné. A především nemohou otevřeně přiznat, že část inflace posledních let nebyla výsledkem selhání jednotlivců, nýbrž důsledkem systémového nastavení, které umožňuje tiché přerozdělování bez odpovědnosti. Proto se mluví o „dočasných tlacích“, „očekáváních“ a „měkkém přistání“. Jazyk uklidňuje, realita bolí.
Nedůvěra lidí ve statistiky není iracionální. Je to reakce na rozpor mezi čísly a každodenní zkušeností. Člověk neřeší index spotřebitelských cen. Řeší, jestli mu po zaplacení základních potřeb zůstane méně než loni.
Inflace není lež. Je to zjednodušená mapa.
A problém nastává ve chvíli, kdy se podle mapy tváříme, že je krajina v pořádku, zatímco lidé v terénu bojují o rovnováhu. Pokud má mít ekonomická politika znovu důvěru, bude muset začít mluvit nejen přesně, ale i pravdivě. A přiznat, že některé účty už byly zaplaceny. Jen ne těmi, kdo o nich rozhodovali.
Text vzniká v rámci projektu Trpělivá republika
