Článek
Před právem jednotlivce na jeho kus země, na jeho dům či na výsledek jeho práce. Zní to náramně ušlechtile, skoro až křesťansky, kdyby za tím ovšem nekoukalo staré známé pokušení sahat na cizí, když nám schází vlastní nápady nebo peníze v eráru.
Vlastnictví, milí přátelé, není jen právní kategorie nebo číslo v katastru. Je to základní kámen svobody. Člověk, který nic nevlastní, který nemá svůj pevný bod, o nějž se může opřít a za nímž může zavřít dveře, není občanem, ale prosebníkem. Je závislý na milosti státu, na náladě úředníka či na aktuální sociální módě. Právě ono vědomí, že „tohle je moje, tady jsem pánem a nikdo mi sem bez pozvání nesmí“, dává lidem onu zdravou zpupnost, která je nejlepší obranou proti každé tyranii.
Dnes se však na soukromé vlastnictví pohlíží skoro jako na přežitek, ne-li přímo na hřích. Když stát potřebuje dálnici, přehradu nebo jen chce ukázat svou sílu, začne se mluvit o vyvlastňování s lehkostí, která mě děsí. Zapomíná se, že grunt není jen parcela. Je to historie rodiny, jsou to hodiny dřiny, je to vztah k předkům, kteří ten kámen na kámen skládali. Vyvlastnit někoho není jen technická operace s náhradou v penězích. Je to vytržení z kořenů. A peníze, jak známo, kořeny nenahradí.
Trpělivá republika by měla být místem, kde je vlastnictví nedotknutelné nikoliv proto, že jsme sobci, ale proto, že si vážíme kontinuity. Hospodář, který ví, že mu stát nemůže jeho majetek jen tak sebrat pod záminkou „vyššího dobra“, má důvod budovat věci, které ho přežijí. Má důvod sázet duby, stavět z kamene a šetřit pro vnuky. Pokud mu však nad hlavou neustále visí Damoklův meč úředního rozhodnutí, začne se chovat jako nájemník. A o tom už jsme mluvili – nájemník dům neopravuje, nájemník ho jen vybydlí.
Odpovědnost elit spočívá v tom, že budou toto právo bránit i tehdy, když je to nepohodlné. Když je to pomalé. Když to brzdí ony slavné „velké projekty“. Protože co je nám platná moderní dálnice, když k ní dojedeme jako lidé, kteří ztratili úctu k nedotknutelnosti sousedova plotu? Společnost, která si neváží vlastnictví druhého, nakonec ztratí i vlastní důstojnost.
Skutečná noblesa se pozná podle toho, jak moc respektujeme prostor toho druhého. I kdyby to byl jen malý domek v cestě velkým plánům. Protože v tom domku sídlí svoboda. A svoboda, jak známo, je vždycky trochu nepohodlná, trochu překáží a nedá se napasovat do tabulek.
Zkusme tedy znovu nalézt úctu k onomu starému „můj dům, můj hrad“. Ne jako projev izolace, ale jako projev úcty k lidskému osudu, který je v tom domě vepsán. Jen v republice vlastníků, nikoliv nájemníků, může vykvést skutečná trpělivost a odpovědnost za svět, který nám byl svěřen.
Texty vznikají v rámci literárního projektu Trpělivá republika.
