Článek
Nejde o tradici jako takovou. Jde o to, zda forma nepřerostla obsah a zda kulisy nezačaly utvářet chování těch, kteří se v nich pohybují.
V demokracii je hlava státu nositelem mandátu, nikoli dědičné důstojnosti. Přesto se kolem této funkce často udržují znaky, které vznikly v jiném řádu, pro jiný typ moci. Monumentální architektura, obřady a vzdálenost od běžného života mohou působit vznešeně, ale zároveň vytvářejí zvláštní odstup. Autorita se pak neodvozuje od práce, nýbrž od prostředí, které ji obklopuje.
Prostor není neutrální. Tvaruje způsob uvažování i míru sebekontroly. Kdo úřaduje v sálech, jež pamatují panovníky, snadno podléhá dojmu výjimečnosti. Ne nutně ze zlé vůle, ale z přirozené lidské slabosti. Červené koberce, vysoké stropy a neustálá pozornost okolí vytvářejí iluzi, že funkce je vyšší než služba, a že reprezentace může nahradit odpovědnost.
Existuje však i jiná představa prestiže. Taková, která nevychází z historické kulisy, ale z civilnosti. Z předpokladu, že autorita se nemá půjčovat z minulosti, ale získávat v přítomnosti. Že respekt nevzniká z odstupu, nýbrž z viditelné práce. V tomto pojetí není úřad svatyní, ale pracovištěm. Místem, kde se rozhoduje bez potřeby být obklopen symbolem nadřazenosti.
Změna prostředí sama o sobě nic nezaručuje. Může však odhalit, co je skutečné a co jen podpůrné. Tam, kde zmizí okázalost, musí autorita obstát bez berlí. A to je zkouška, kterou nelze obejít. Ne proto, aby byla moc ponížena, ale aby byla zpřítomněna. Aby se znovu stala srozumitelnou těm, jménem kterých je vykonávána.
Otázka sídla moci není technická ani logistická. Je hluboce symbolická. Vypovídá o tom, zda chápeme úřad jako pozůstatek monarchického řádu, nebo jako dočasné pověření v rámci republiky. Zda potřebujeme paláce, abychom si vážili funkce, nebo zda si vážíme funkce právě proto, že se obejde bez paláce.
Možná není třeba nic bourat ani přesouvat. Možná stačí tuto otázku znovu vyslovit a nechat ji zaznít bez rozhořčení. Protože způsob, jakým zacházíme se symboly moci, vypovídá méně o minulosti a více o tom, jakou demokracii si přejeme mít. Zda takovou, která se opírá o zděděnou důstojnost, nebo takovou, která si vystačí s důstojností vydřenou.
A někdy právě ticho kolem symbolů prozradí nejvíc.
Texty vznikají v rámci literárního projektu Trpělivá republika.
