Článek
Možná bychom si měli znovu připomenout, že správa země je spíše péčí o rodový les než zápasem o poslední místo u ohně.
Odpusťte starému pánovi trochu upřímnosti. My starci máme jednu nectnost: rádi vzpomínáme na bitvy dávno vybojované a na křivdy, které už dávno zarostly mechem. Je to přirozené, ba lidské.
Jenže stát, milí přátelé, není muzeum voskových figurín. Je to živý organismus. A ten musí hledět kupředu, nikoli do zpětného zrcátka.
Často se hovoří o moudrosti kmetů. Nu, já sám jsem již ve věku, kdy se člověk na svět dívá spíše ze zápraží než z bitevního pole. A právě proto si troufám říci něco, co možná nezní příliš populárně: je čas, aby ti, kteří své již odpracovali, dokázali také včas uvolnit místo u kormidla.
Představme si správu věcí veřejných jako péči o rodový les. Dobrý hospodář ví, že stromy, které dnes sází, neuvidí v plné kráse. Přesto je sází. Protože to je jeho povinnost vůči těm, kteří přijdou po něm.
Dnešní politika však někdy připomíná spíše drancování mýtiny těsně před soumrakem. Člověk, který ví, že jeho čas se krátí, může snadno podlehnout pokušení myslet už jen na vlastní pohodlí, na teplo u krbu, a zapomenout na to, že po něm přijdou další.
Nebylo by tedy od věci, s veškerou úctou a noblesou, stanovit, že služba vlasti v nejvyšších funkcích má také svůj čas. Řekněme do pětašedesáti let. Poté by měl člověk přijmout roli rádce, glosátora či pamětníka, nikoli toho, kdo drží prst na tepu doby a rozhoduje o dluzích, které budou splácet ti, kteří se teprve narodí.
Není to diskriminace. Je to prostá biologie a také jistý druh odpovědnosti.
A podobnou míru střízlivosti bychom měli hledat i na druhém konci života. Mládí je krásné a plné ideálů. Jenže správa státu vyžaduje i zkušenost. Aby člověk poznal cenu chleba. Aby věděl, jak těžké je vydělat zlatku, než začne rozhodovat o milionech.
Proto by nebylo nerozumné, kdybychom k volebním urnám i do veřejných funkcí zvali ty, kteří už prokázali svou dospělost nejen věkem v občance, ale také prací a schopností postarat se sami o sebe. Třeba od jedenadvaceti let – v době, kdy hlava trochu vychladne a ruce se naučí řemeslu.
Možná bychom se tím zbavili onoho nešvaru, kdy se politika stává spíše výhodnou živností než službou. A možná bychom jí tím vrátili důstojnost.
Službu vykonávanou těmi, kdo mají sílu tvořit, pro ty, kdo budou jednou sklízet.
Místo velkých lánů a dotací pro bezejmenné giganty bychom možná znovu objevili kouzlo místního, poctivého a trvalého. Protože skutečná hodnota nevzniká v tabulkách úředníků, ale tam, kde má člověk hlínu za nehty a kde mu záleží na tom, jak bude jeho grunt vypadat za sto let.
A právě tak by měla vypadat i správa státu.
Texty vznikají v rámci projektu Trpělivá republika
