Článek
Největší omyl, kterého se dopouštíme při pohledu na fungování státu, není v tom, že bychom něco neviděli. Je v tom, že to vidíme špatně.
Máme tendenci hledat viníka. Jednoho. Konkrétního. Ideálně jméno, funkci, tvář. Chceme věřit, že někde existuje člověk, který „to kazí“, a kdybychom ho odstranili, systém by začal fungovat správně.méno, funkci, tvář. Chceme věřit, že někde existuje člověk, který „to kazí“, a kdybychom ho odstranili, systém by začal fungovat správně.
Jenže tohle není příběh o jednotlivcích, je to příběh o nastavení.
Když se podíváme na různé oblasti – stavebnictví, zdravotnictví, obranu nebo dotační politiku – vidíme na první pohled odlišné světy. Jiná pravidla, jiné rozpočty, jiní aktéři.
A přesto se v nich opakuje tentýž vzorec.
Formálně vše funguje. Existují pravidla, kontrolní mechanismy, výběrová řízení, dohledové instituce. Na papíře je systém v pořádku. V praxi ale vzniká zvláštní druh rovnováhy.
Výsledky jsou předvídatelné, náklady rostou, odpovědnost se rozplývá a efektivita ustupuje do pozadí. Ne proto, že by někdo musel nutně porušovat zákon. Ale proto, že pravidla sama vytvářejí prostředí, ve kterém je takové chování logické.
Systém si vše dorovná. Tomu se říká řízená neefektivita.
Ne chaos. Ne selhání. Ale stav, kdy systém funguje – jen ne optimálně. A právě v tom je jeho stabilita.Každý článek má své místo.
Ve zdravotnictví pacient dostane péči, ale systém zároveň generuje náklady, které nikdo plně nekontroluje. V obraně se nakupuje technika, která odpovídá formálním požadavkům, ale procesy kolem ní jsou zatížené složitostí a nepružností. Ve stavebnictví se staví, ale za cenu, která často neodpovídá ideální efektivitě. V dotační politice se rozdělují prostředky, které sice plní pravidla, ale ne vždy maximalizují přínos.
Všechno funguje. A přesto se „něco“ ztrácí. Ne dramaticky. Ne tak, aby to systém zničilo, ale dost na to, aby to dlouhodobě stálo miliardy. A proto je tak těžké tenhle model změnit.
Není postavený na zjevné nespravedlnosti. Není to otevřená krádež, proti které by se dalo jednoduše vystoupit. Je to soustava kompromisů, ve které každý něco získá a nikdo nenese plnou odpovědnost.
A kdo z ní vybočí, stává se problémem. Ne proto, že by byl špatný. Ale protože narušuje rovnováhu. Zkomplikuje proces. Zdrží rozhodnutí. Zvýší riziko. A v systému, který je postavený na předvídatelnosti, je tohle největší prohřešek.
Proto také odchody lidí z vysokých funkcí často končí tiše. Bez velkých důsledků. S odstupným, které veřejnost pobuřuje, ale z pohledu systému to dává smysl. Je to náklad na stabilitu. Levnější než konflikt. Levnější než rozpad důvěry. Levnější než otevřený spor, který by mohl odhalit víc, než je žádoucí.
Nejtěžší na tom všem je přijmout, že ten systém není „rozbitý“. On funguje, jen není nastavený na efektivitu, je nastavený na stabilitu.
A to je rozdíl, který určuje všechno. Pokud chceme změnu, nestačí hledat viníky. Je potřeba změnit pravidla, která tuhle rovnováhu vytvářejí. Způsob hodnocení, odpovědnost za rozhodnutí, transparentnost skutečných toků peněz a výsledků.
To jsou ale kroky, které bolí, protože berou jistoty všem zúčastněným.
A právě proto se nic zásadního nemění. Ne proto, že by to nešlo ale proto, že ten systém ve skutečnosti většině vyhovuje. Ne dokonale. Ne spravedlivě. Ale dostatečně.
Dostatečně na to, aby fungoval, dostatečně na to, aby přežil a dostatečně na to, aby se nemusel změnit.
Otázka tedy nezní, kdo za to může. Otázka zní, kolik nás stojí to, že nám to vlastně stačí.
A jestli ten účet jednou nepřijde najednou…
Článek z literárního projektu Trpělivá republika.
