Článek
Konec srpna roku 1890 byl v českých zemích mimořádně deštivý. Půda v povodí Vltavy byla postupně nasycená vodou a další srážky už neměla kam přijímat. Na začátku září přišlo několik dní intenzivního deště, který zasáhl především jižní Čechy. Voda z menších toků se postupně dostávala do hlavního říčního koryta a hladina Vltavy začala rychle stoupat. Problém nespočíval pouze v množství srážek, ale také v jejich načasování. Do již tak podmáčené krajiny přicházela další voda, a tím se zvyšovalo množství, které muselo odtéct směrem k Praze.
Hlavní město tehdy vypadalo jinak než dnes. Říční břehy byly na mnoha místech využívány k řemeslné výrobě, skladování dřeva a dopravě zboží. Vltava nebyla pouze ozdobou města, ale především důležitou dopravní cestou. Na jejích březích pracovaly stovky lidí a značná část hospodářského života závisela na tom, zda je možné po řece bezpečně přepravovat materiál. Právě velké množství dřeva uloženého podél vody se později stalo jednou z příčin poškození Karlova mostu.
Dvacet vojáků zahynulo při práci na rozbouřené řece
Ve středu 3. září už byla situace v Praze velmi vážná. Voda zaplavovala níže položená místa, zasahovala do dopravy a ohrožovala říční stavby. Na pomoc byli nasazeni také vojáci, kteří se podíleli na zabezpečovacích pracích. Jedna skupina pracovala na pontonu při rozebírání cvičného mostu. Za běžných okolností šlo o činnost, kterou vojenští ženisté dobře znali. Tentokrát však museli pracovat v mimořádně silném proudu.
Pontonu se zmocnila voda a odnesla ho směrem ke Karlovu mostu. Následovala tragédie, při níž podle později vyhodnocených dobových zpráv zahynulo dvacet vojáků. Jejich smrt se odehrála ještě před nejznámější událostí celé povodně, tedy před zřícením části Karlova mostu. Při vzpomínkách na záplavy roku 1890 však bývá tento příběh zastíněn fotografiemi rozbořené historické stavby. Přitom právě osud ženistů patří k nejtragičtějším okamžikům celé katastrofy.
Vojáci nebyli na řece kvůli dobrodružství ani z vlastní zvědavosti. Plnili úkol, jehož smyslem bylo odstranit konstrukci ohroženou povodní. Jejich případ ukazuje, jak nebezpečné byly záchranné a zabezpečovací práce v době, kdy neexistovalo dnešní technické vybavení ani možnosti rychlého sledování pohybu povodňové vlny. Mnohé záviselo na bezprostředním vyhodnocení situace a na rozhodnutích učiněných přímo na místě.
Během noci voda pronikala stále hlouběji do města
Odpoledne a večer 3. září přicházely další zprávy o zaplavených částech Prahy. Voda zasahovala Holešovice, Libeň, Karlín i oblasti kolem pražských ostrovů. Některá místa připomínala rozsáhlou vodní plochu, z níž vystupovaly pouze střechy a vyšší stavby. Zvyšující se hladina ohrožovala také železniční spojení a důležité komunikace. Žofín byl během noci zaplaven a voda začala poškozovat jeho opěrné zdi.
Povodeň zasáhla i běžný život domácností. Lidé museli přemísťovat vybavení do vyšších pater, zabezpečovat sklepy a hledat bezpečnější ubytování. Zatímco některé rodiny měly možnost odejít k příbuzným, jiné zůstávaly v domech, které voda postupně obklopovala. Pro obyvatele nižších částí města nebylo největším problémem pouze zaplavení přízemí. Obávali se také poškození základů, zřícení zdí a následných škod, které se mohly projevit až po opadnutí vody.
Zcela mimořádnou komplikací byly uvolněné vory a klády. Silný proud strhával dřevo ze skladovacích míst a unášel ho proti mostním pilířům. Klády se zachycovaly v obloucích, hromadily se na sobě a vytvářely překážky, přes které voda nemohla volně protékat. Tím narůstal tlak na kamenné konstrukce. Karlův most musel odolávat nejen síle proudící vody, ale také obrovskému množství naplaveného materiálu.
Ve čtvrtek ráno se zřítila část Karlova mostu
Čtvrtého září 1890 přibližně v půl šesté ráno nastal okamžik, který se natrvalo zapsal do dějin Prahy. Pod tlakem vody a naplaveného dřeva povolila část konstrukce Karlova mostu. Do Vltavy se zřítil mostní pilíř se sousedními oblouky. Tím však destrukce neskončila. Později dopoledne se poškodil další pilíř a zřítila se ještě jedna klenba. Celkem přišel historický most o tři oblouky.
Do řeky se dostaly také části sochařské výzdoby, mimo jiné plastiky svatého Františka Xaverského a svatého Ignáce. Kamenný most, který po staletí spojoval oba vltavské břehy, byl náhle přerušený. Jeho poničení zasáhlo obyvatele mimořádně silně. Nešlo o obyčejnou dopravní stavbu, ale o jeden ze symbolů města, s nímž byly spojeny korunovační průvody, obchodní cesty i každodenní pohyb Pražanů.
Při zřícení mostu zahynuli další čtyři lidé. Dobové zprávy, které byly později znovu historicky vyhodnoceny, mezi oběťmi uvádějí osmnáctiletého dělníka, dva cukrářské učně, kteří se přišli na povodeň podívat, a ženu přinášející do Prahy mléko. Jejich osudy připomínají, že katastrofa neohrožovala jen lidi vykonávající nebezpečnou práci. Smrt mohla zastihnout také člověka na běžné cestě do města nebo někoho, kdo se přišel podívat na neobvyklý přírodní úkaz.
Proč se staletá stavba nedokázala ubránit
Karlův most byl ve své době mimořádným stavitelským dílem. Přesto se ukázalo, že ani mohutné kamenné pilíře nejsou nezničitelné. Významnou roli sehrálo jejich založení a působení silného proudu na říční dno. Voda kolem pilířů odnášela materiál, čímž narušovala jejich stabilitu. Další zatížení představovaly klády, které se před mostem nahromadily.
Stavba navíc už měla za sebou dlouhou historii povodňových poškození a oprav. Její jednotlivé části nevznikaly za stejných podmínek a v průběhu staletí na ni působily další úpravy. V roce 1890 se sešlo několik nepříznivých okolností najednou: mimořádné množství vody, naplavené dřevo, silné proudění i zranitelnost některých základových konstrukcí.
Poškození mostu tak nebylo možné vysvětlit jediným nárazem plovoucího kmene. Šlo o souběh několika fyzikálních a stavebních problémů. Naplavené dřevo mohlo lokálně zvyšovat tlak vody, zatímco proudění pod mostem narušovalo podloží. Jakmile některé části ztratily oporu, následovala destrukce, kterou už nebylo možné zastavit.
Oprava trvala téměř dva roky
Po opadnutí vody čekalo Prahu rozsáhlé odstraňování škod. Poškozený most nebylo možné jednoduše opravit přidáním několika kamenů. Bylo nutné obnovit zřícené pilíře, vyzdít oblouky a zajistit, aby nová konstrukce vydržela další zatížení. Při opravách se používal mimo jiné hořický pískovec a na spodních částech některých pilířů také žula. Důraz byl kladen na větší odolnost proti působení řeky.
Po dobu oprav sloužila Pražanům provizorní dřevěná konstrukce. Práce trvaly přibližně dva roky a most se postupně vracel do své původní podoby. To, co dnes návštěvníci vnímají jako jednolitou středověkou památku, je ve skutečnosti stavba, která během staletí prošla řadou zásahů. Část jejího kamenného zdiva pochází právě z obnovy po povodni roku 1890.
Pro tehdejší obyvatele znamenala oprava také návrat důležitého spojení mezi oběma částmi města. Dlouhodobé omezení mostu komplikovalo dopravu i každodenní cesty. Povodeň proto neměla pouze bezprostřední následky v podobě zničeného majetku, ale zasáhla fungování města na dlouhou dobu.
Za slavnými fotografiemi zůstávají lidské příběhy
Povodeň roku 1890 dnes připomínají především historické fotografie Karlova mostu s chybějícími oblouky. Jsou působivé, protože ukazují známé místo v podobě, kterou si současný návštěvník jen těžko představí. Za těmito snímky se však skrývá podstatně širší tragédie.
V Praze tehdy podle vyhodnocených historických pramenů zahynulo nejméně čtyřiadvacet lidí, z toho dvacet vojáků při neštěstí na pontonu a čtyři lidé v souvislosti se zřícením mostu. Další oběť byla zaznamenána v oblasti Kutné Hory. Záplavy současně poškodily domy, komunikace, mosty a zázemí říční dopravy.
Událost ukazuje, že dějiny přírodních katastrof nelze posuzovat jen podle výše vody a rozsahu stavebních škod. Zatímco Karlův most byl postupně opraven a slouží dodnes, životy lidí, kteří při povodni zahynuli, už nebylo možné vrátit. Právě jejich příběhy patří k důležitým, a přitom méně připomínaným částem pražské historie.
Zdroje textu:
