Článek
Konec druhé světové války v květnu 1945 přinesl Evropě úlevu, ale také mimořádně složitou situaci. Miliony lidí se nacházely daleko od svých původních domovů. Někteří byli během války deportováni, jiní uprchli před frontou nebo byli evakuováni do bezpečnějších oblastí.
Podobná situace se týkala také obyvatel Slovenska, včetně příslušníků německé a maďarské menšiny. V prosinci 1944, kdy se fronta přibližovala ke slovenskému území, byly některé rodiny evakuovány do severozápadních Čech. Po skončení války se začaly vracet.
Jedna taková skupina cestovala v červnu 1945 vlakem směrem na Slovensko. Mezi cestujícími byli obyvatelé Dobšiné, Kežmarku, Mlynice, Janovy Lehoty a dalších míst. Šlo převážně o karpatské Němce, ale nacházeli se mezi nimi také Maďaři a Slováci.
Rodiny si s sebou vezly osobní věci a zavazadla, která jim zůstala po několika měsících mimo domov. Jejich cesta měla skončit návratem do známého prostředí. Stala se však jednou z nejtragičtějších událostí československého poválečného období.
Na přerovském nádraží se potkaly dva vlaky
18. června 1945 zastavil transport civilistů na přerovském nádraží. Ve stejnou dobu se zde nacházeli příslušníci sedmnáctého pěšího pluku československé armády. Vojáci se vraceli z vojenské přehlídky a směřovali do Bratislavy.
Jedním z důstojníků byl poručík Karol Pazúr, který působil v armádním zpravodajství. Podle pozdějších historických zjištění se Pazúr začal zajímat o civilní transport. Mezi cestujícími byli lidé hovořící německy a vzniklo podezření, že by mohlo jít o osoby spolupracující během války s nacistickým režimem.
Vojáci přesto začali z vlaku vyvádět civilisty a shromažďovat je pod ozbrojeným dohledem. Zadržováni byli nejen dospělí muži, ale také ženy, děti a starší lidé. Právě tento detail je zásadní pro pochopení celé události. Nešlo o vojenský střet ani o pronásledování ozbrojené jednotky. Oběťmi byli civilisté, kteří cestovali vlakem domů.
Civilisty odvedli na návrší Švédské šance
Zadržení lidé byli postupně odvedeni z přerovského nádraží na nedaleké návrší známé jako Švédské šance. Nacházelo se poblíž Lověšic a nabízelo prostor mimo hlavní městskou zástavbu.
Vojáci zároveň přinutili místní obyvatele, aby na místě vykopali velký hromadný hrob. Podle historických svědectví museli někteří z těchto mužů pracovat pod hrozbou násilí. Později popsali nejen samotné kopání hrobu, ale také události, které následovaly.
Zadržení civilisté byli nuceni odevzdat cennosti a svléknout se do spodního prádla. Vojáci je následně začali popravovat střelbou. Zavražděni byli muži, ženy i děti. Mezi oběťmi se nacházelo více než sedmdesát dětí a nejmladší z nich mělo pouhých šest měsíců. Celkový počet obětí dosáhl podle práce historika Františka Hýbla 267 osob. Masakr probíhal během noci z 18. na 19. června a skončil až v časných ranních hodinách.
Vojáci zabili také malé děti
Mezi nejotřesnější zjištění patří skutečnost, že popravy neomezovaly ani věk, ani pohlaví obětí. Historik František Hýbl, který se případem dlouhodobě zabýval, získal svědectví lidí nucených podílet se na pohřbívání zavražděných.
Jejich vzpomínky potvrdily, že mezi oběťmi byly celé rodiny. Některé děti byly usmrceny společně se svými matkami. Nešlo tedy o situaci, kdy by vojáci vybírali jednotlivé osoby podezřelé z konkrétních válečných zločinů. Kolektivní označení skupiny za nepřátelskou vedlo k vraždění bez individuálního posouzení viny.
Součástí zločinu bylo také rozkrádání majetku zavražděných. Vojáci si podle pozdějších zjištění rozdělili cennosti, které lidé odevzdali, a další věci nalezené v jejich zavazadlech. V poválečném prostředí, poznamenaném násilím a snahou o potrestání skutečných nacistických zločinců, tak došlo k útoku na osoby, jejichž konkrétní vina nebyla prokázána.
O události se mnoho let veřejně nemluvilo
V následujících letech se masakr na Švédských šancích nedostal do běžného veřejného výkladu československých dějin. Poválečné období bylo oficiálně připomínáno především prostřednictvím osvobození země a obnovy státu. Násilí páchané na civilním obyvatelstvu bezprostředně po válce zůstávalo na okraji veřejného zájmu.
Pamětníci však nezapomněli. V okolí Přerova se o události vědělo. Někteří obyvatelé osobně viděli odvádění civilistů, jiní byli přinuceni pomáhat s vykopáním a zasypáním hromadného hrobu. Mluvit o okolnostech masakru však bylo po mnoho let obtížné.
Důležitou roli proto sehráli historici, kteří začali systematicky vyhledávat dochované dokumenty a osobní svědectví. Významný podíl na objasňování případu měl přerovský historik František Hýbl. Shromažďoval informace o zavražděných rodinách, porovnával archivní podklady a snažil se získat úplný přehled obětí. Jeho práce pomohla vrátit jednotlivým lidem jména a rodinné příběhy, které v poválečném chaosu téměř zmizely.
Hlavní organizátor byl odsouzen, ale ve vězení zůstal krátce
Karol Pazúr se nakonec odpovědnosti za masakr zcela nevyhnul. Za svůj podíl na vraždění byl po vyšetřování postaven před soud a odsouzen k dlouholetému trestu odnětí svobody. Historické záznamy uvádějí, že dostal dvacetiletý trest. Ve vězení však strávil jen přibližně dva roky, protože byl následně propuštěn.
Po návratu na svobodu pokračoval ve veřejném životě a později působil také ve strukturách organizací připomínajících protifašistický odboj. Tento vývoj představoval pro pozůstalé další bolestnou skutečnost.
Zatímco rodiny zavražděných přišly o své blízké, jeden z hlavních organizátorů jejich smrti mohl po krátkém výkonu trestu znovu žít na svobodě. Otázka přesné odpovědnosti dalších osob a případného vědomí nadřízených zůstává v některých ohledech předmětem historického zkoumání.
Ostatky obětí se podařilo důstojně připomenout až po letech
V devadesátých letech se začalo o masakru mluvit podstatně otevřeněji. Historici mohli využívat širší archivní fondy a navazovat kontakty s potomky zavražděných, kteří žili na Slovensku i v zahraničí. Postupně se podařilo objasnit osudy dalších rodin a připravit důstojné připomínky obětí.
František Hýbl významně přispěl také k tomu, aby byly lidské ostatky po exhumaci znovu pohřbeny způsobem, který umožnil pozůstalým uctít památku svých příbuzných. Vznikly pietní akce, památníky a odborné publikace, které událost zasazují do širšího kontextu poválečného násilí. Pro potomky zavražděných to znamenalo možnost získat informace o osudu jejich příbuzných, o nichž se často v rodinách zachovaly pouze útržkovité vzpomínky.
Tragédie propojuje české a slovenské dějiny
Masakr na Švédských šancích nelze chápat pouze jako místní událost z Přerovska. Oběti pocházely převážně ze Slovenska a pachatelé byli příslušníky československé armády. Zločin se odehrál v českých zemích, ale jeho následky zasáhly rodiny a obce na obou stranách pozdější česko-slovenské hranice.
Případ také připomíná složitost poválečných národnostních vztahů. Obyvatelé, kteří se hlásili k německému původu nebo hovořili německy, byli v řadě situací automaticky spojováni s nacistickým režimem. Takový přístup však nerozlišoval mezi jednotlivými lidmi a jejich skutečnými činy.
Na Švédských šancích se tato kolektivní vina stala záminkou pro hromadné vraždění civilistů. Válka v Evropě skončila v květnu 1945. Pro 267 lidí, kteří se o několik týdnů později vraceli vlakem na Slovensko, však její konec nepřinesl bezpečí. Místo návratu domů skončila jejich cesta na návrší nedaleko Přerova. Dnes jejich příběh připomíná jednu z nejtemnějších kapitol československého poválečného období.
zdroje:
