Článek
Rudolf Vrba se narodil roku 1924 v Topoľčanech jako Walter Rosenberg. Vyrůstal na Slovensku, kde se po vzniku slovenského státu postupně zpřísňovala protižidovská opatření. Kvůli svému původu nemohl pokračovat ve studiu a začal pracovat. Později se pokusil uprchnout ze Slovenska do Maďarska, ale jeho cesta skončila zatčením.
V roce 1942 byl deportován nejprve do Majdanku a potom do Osvětimi. Alfréd Wetzler pocházel z Trnavy a byl o několik let starší. Také on se stal obětí deportací slovenských Židů, které probíhaly v době spolupráce slovenského režimu s nacistickým Německem.
Oba muži se v Osvětimi dostali do prostředí, kde byli vězni vystaveni hladu, násilí, nucené práci a neustálé hrozbě smrti. Postupně se seznámili s fungováním tábora a jeho jednotlivých částí. Díky práci, kterou vykonávali, měli možnost sledovat příchody nových transportů a získávat informace o osudech lidí přivážených z různých evropských zemí.
Důležité však bylo, že si začali jednotlivé údaje pamatovat a porovnávat. Nešlo pouze o snahu přežít další pracovní den. Postupně uvažovali o tom, jak by mohli informace o dění v táboře dostat do okolního světa.
Věděli, že nacisté připravují další masové deportace
Na jaře roku 1944 se situace evropských Židů dále zhoršovala. Nacistické Německo obsadilo Maďarsko v březnu 1944 a začaly přípravy na rozsáhlé deportace místního židovského obyvatelstva. Vrba a Wetzler si uvědomovali, že další transporty mohou znamenat smrt obrovského množství lidí.
Z jejich zkušenosti bylo zřejmé, že označení přesídlení na východ často neznamená skutečné přemístění do pracovních oblastí. Pro velkou část deportovaných představovala cesta do Osvětimi poslední etapu života. Muži proto chtěli nejen zachránit sebe, ale také upozornit další lidi na to, co se za ostnatými dráty skutečně odehrává.
Útěk z Osvětimi byl mimořádně obtížný. Tábor byl obklopen několika kontrolními pásmy a střežen ozbrojenými příslušníky SS. Po každém zmizení vězně následovalo pátrání. Uprchlíci navíc riskovali, že budou při dopadení zabiti a že nacisté potrestají další vězně. Přesto se rozhodli připravit plán, který využíval právě pravidla německého pátracího systému.
Ukryli se pod dřevem a čekali tři dny
Sedmého dubna 1944 se Vrba a Wetzler ukryli v prostoru mezi naskládanými dřevěnými díly určenými pro stavbu dalších táborových baráků. Místo se nacházelo ve vnějším strážním pásmu. Muži věděli, že po zjištění jejich nepřítomnosti nacisté zahájí intenzivní hledání.
Jejich plán spočíval v tom, že zůstanou v úkrytu dostatečně dlouho, než bude pátrání v nejbližším okolí omezeno. Aby je neodhalili služební psi, použili směs tabáku a petroleje. Silný zápach měl překrýt lidskou pachovou stopu.
Následující tři dny strávili ve stísněném prostoru. Nemohli se běžně pohybovat a museli zachovávat maximální ticho. Pátrání skutečně probíhalo. Stráže prohledávaly okolní prostory a snažily se zjistit, kam vězni zmizeli. Teprve v noci na 10. dubna se oba muži z úkrytu dostali ven a vydali se na cestu směrem k jihu. Nejtěžší část jejich plánu však teprve začínala.
Na cestě do Žiliny je mohlo prozradit jediné setkání
Vrba a Wetzler postupovali krajinou, která byla pod kontrolou nacistického Německa a jeho spojenců. Museli se vyhýbat silnicím, hlídkám a místům, kde by jejich vzhled nebo chování mohlo vzbudit podezření.
Často se pohybovali v noci a přes den vyhledávali úkryt. Potřebovali jídlo, ale zároveň si nemohli dovolit otevřeně žádat o pomoc kohokoliv, koho potkali. Během cesty zažili nebezpečné situace včetně střelby německé hlídky. Pomoc jim naopak poskytli někteří místní obyvatelé, kteří jim nabídli jídlo nebo možnost ukrýt se.
Po více než deseti dnech putování se dostali na území Slovenska. Hranici překročili v oblasti mezi polskou obcí Milówka a slovenským Skalitým. Následně pokračovali přes Čadcu. Důležitou pomoc jim poskytl židovský lékař Arpád Pollák, který je nasměroval do Žiliny. Tam se konečně dostali do kontaktu s lidmi, kteří mohli jejich informace zachytit a předat dál.
V Žilině vyprávěli o tom, co dosud svět jen obtížně přijímal
Ve dnech 25. až 28. dubna 1944 byli oba uprchlíci vyslýcháni představiteli slovenské židovské pracovní rady. Jejich svědectví bylo natolik závažné, že se organizátoři rozhovorů rozhodli vyslechnout každého muže zvlášť.
Chtěli ověřit, zda se jejich výpovědi shodují a zda nejde o nepřesné nebo zveličené informace. Vrba a Wetzler popsali uspořádání osvětimského táborového komplexu, systém příjezdu transportů, selekce vězňů, podmínky nucené práce i způsob masového vraždění v plynových komorách.
Součástí jejich svědectví byly také nákresy tábora a krematorií. Dokument obsahoval odhady počtu zavražděných a popisy transportů z jednotlivých evropských zemí. Mimořádně důležité bylo, že oba muži mohli vycházet ze zkušeností, které získávali téměř dva roky. Nešlo o náhodně vyslechnuté zvěsti, ale o informace lidí, kteří se nacházeli přímo uvnitř systému nacistického vyhlazování.
Vznikla zpráva, kterou bylo nutné dostat za hranice
V Žilině byla podle jejich výpovědí sepsána podrobná zpráva, známá dnes jako Vrba-Wetzlerova zpráva nebo Osvětimská zpráva. Původní slovenský dokument měl dvaatřicet stran. Postupně vznikaly překlady do dalších jazyků a text byl předáván představitelům židovských organizací, diplomatům a zahraničním kontaktům.
Jedním z nejdůležitějších cílů bylo varovat maďarské Židy před deportacemi, které nacisté právě připravovali. Informace se postupně dostávaly do Švýcarska, Velké Británie, Spojených států a dalších zemí.
V červnu 1944 začal obsah zprávy pronikat do zahraničního tisku. Významnou roli sehrály osoby, které dokument překládaly, rozmnožovaly a předávaly médiím. Zpráva vyvolala mezinárodní pozornost, protože přinášela konkrétní popis zařízení určených k hromadnému vraždění. V době jejího šíření už však deportace z Maďarska probíhaly.
Varování se dostalo do světa, ale deportace pokračovaly
Mezi květnem a červencem 1944 bylo z Maďarska deportováno přibližně 440 tisíc Židů. Většina transportů směřovala do Osvětimi-Birkenau. Vrba a Wetzler právě takovému vývoji chtěli zabránit. Jejich zpráva se stala jedním z podkladů pro mezinárodní tlak na maďarské vedení. Zahraniční představitelé a další osobnosti požadovali zastavení deportací.
V červenci 1944 byly deportace z Maďarska přerušeny. Nelze však tvrdit, že se to stalo výhradně díky jediné zprávě. Rozhodnutí ovlivňovala také vojenská situace, diplomatický tlak a další okolnosti.
Stejně tak není možné přesně určit, kolik lidských životů dokument přímo zachránil. Jeho význam spočívá v tom, že poskytl mimořádně podrobné svědectví o nacistickém vyhlazovacím systému ještě v době, kdy tento systém fungoval.
Rudolf Vrba se po válce stal uznávaným vědcem
Oba muži válku přežili. Rudolf Vrba se po útěku zapojil do protinacistického odboje a později pokračoval ve studiu. V poválečném Československu vystudoval chemii a začal se věnovat vědecké práci. V roce 1958 odešel z Československa. Působil v Izraeli, Velké Británii i Severní Americe.
Postupně se stal uznávaným odborníkem na biochemii a pracoval na výzkumu metabolismu, nervového systému a dalších biologických procesů. Svou zkušenost z Osvětimi však nepřestal připomínat. Vydal vzpomínkovou knihu a vystupoval jako svědek v několika významných dokumentárních filmech. Zemřel roku 2006 v Kanadě. Alfréd Wetzler po válce také zaznamenal své zkušenosti. Své vzpomínky vydal pod pseudonymem Jozef Lánik. Zemřel roku 1988.
Jejich svědectví zůstalo jedním z klíčových dokumentů holocaustu
Vrba-Wetzlerova zpráva se později stala důležitým historickým pramenem a byla využívána také při poválečném vyšetřování nacistických zločinů. Dnes ji historici považují za jedno z nejvýznamnějších svědectví o fungování Osvětimi.
Příběh obou Slováků je výjimečný hned v několika ohledech. Dokázali přežít téměř dva roky v prostředí, kde byly každodenní součástí násilí, hlad a smrt. Následně uskutečnili mimořádně riskantní útěk a po příchodu na Slovensko se nesoustředili pouze na vlastní bezpečí. Místo toho poskytli podrobnou výpověď, která měla varovat další lidi před deportacemi.
Jejich úsilí nezabránilo všem dalším nacistickým zločinům. Pomohlo však odhalit jejich skutečný rozsah ještě před koncem války. Dvojice mužů, kteří se v dubnu 1944 ukrývali tři dny mezi dřevěnými díly poblíž Osvětimi, tak zanechala jeden z nejdůležitějších dokumentů moderních evropských dějin.
zdroje:
