Článek
Stručná historie budovy:
Na přelomu 18. a 19. století položily základní kámen divadelní tvorbě ochotnické společnosti, tehdy převážně německé, které daly vzniknout pod tíhou velkého zájmu českému hranému divadelnictví. Na konci 19. století byly v Plzni k dispozici dvě divadla, z nichž jedno bylo určeno pro německé občany, druhé patřilo vyznavačům české divadelní scény, ovšem v této době z důvodu rozrůstajícího se obyvatelstva, divadlo nestačilo pokrýt kapacity a potřeby diváků. V roce 1886 tak byla vyhlášena veřejná soutěž obecním zastupitelstvem na projekt nového divadla, které podléhalo přísným parametrům. První místo v této soutěži si neodnesl žádný projekt, ovšem všechny vybrané návrhy měly vézt ke konečnému vypracování projektu nové budovy plzeňského divadla. Mezi těmito návrhy byl zařazen také návrh Antonína Belšánka, jemuž bylo svěřeno vypracování projektu městského divadla. „V hlavní části byl požadavek na prostorný vestibul, z něhož měl být pohled na schodiště vedoucí do dalších pater. Byl zde též brán zřetel na bezpečnostní hledisko, z tohoto důvodu mělo být z divadla vícero východů. Prostor pro orchestr měl být nízko položený, aby nebránil ve výhledu divákům, jež seděli v hledišti. Další požadavky byly provozního charakteru a týkaly se toalet a šaten, které měly být umístěny v každém poschodí. U těchto prostor byl kladen důraz na technické parametry jejich dobrého odvětrání.“1 Mimo tyto požadavky bylo řešeno také vytápění a ventilace budovy a mnoho dalších nezbytných požadavků. Základní kámen pro výstavbu městského divadla byl položen dne 30. března, roku 1899.
Rozdělení budovy divadla:
Jak uvádí Lucie Sýkorová2 ve své bakalářské práci, budova byla rozdělena na šest částí, a sice na:
1) Suterén, disponující sklepem, kotelnou, jevištním propadlem, skladištěm nábytku a dekorací, kuchyní pro domovníka, západním propadlem, regulační místností a hasičskou stanicí
2) Mezanin ukrýval kotelnu, akumulátory, sklad na uhlí, komoru na usazování prachu a strojovnu. Dále se zde vyskytoval pokoj pro domovníka a salon pro ředitele. Po levé straně od jeviště se vyskytovaly pánské šatny, místnosti pro skladování smyčcových nástrojů a notový archiv. Na protější straně se nacházely dámské šatny, pokoj strojmistra a místnosti pro dechové nástroje. Z mezaninu byl samostatný vstup do orchestřiště, které bylo situováno níž než jeviště a tím bylo zabráněno, aby orchestr stínil ve výhledu divákům.
3) Do přízemí se vstupovalo hlavním vestibulem, v němž bylo možno si u pokladny zakoupit lístky na představení. Ze dvou postranních vestibulů bylo možné vyjít jak na venkovní terasy s výhledem do parku, tak po schodišti do lóžových prostor. Protilehlé šatny byly prostorné a hned vedle nich byly navrženy toalety zvlášť pro dámy a pány. Ostatní prostory a místnosti sloužily jako skladiště kulis, nábytku, rekvizitárna, pokoj pro režiséra a dále se zde nacházela i pracovna ředitele divadla. Celé přízemí prostupovala okružní chodba, ze které vedly vstupy do prostorného hlediště.
4) První poschodí bylo dispozičně členěno obdobně jako přízemí. Bočními pasážemi se vstupovalo do okružní prostorné promenádní chodby. V tomto poschodí se nacházel bufet a pokoj pro lékaře. Hlediště skýtalo balkon, který obsahoval celkem 10 lóží. Jednou z nejreprezentativnějších místností v budově bylo prosklené foyer rozprostírající se v celé délce předního průčelí.
5) Ve druhém patře se nacházely lóže a prostorný balkon, dále další terasy podélné při šatnách a nad foyer. Ve druhém patře se nacházel baletní sál, krejčovna, šatny baletního sboru a skladiště pro kostýmy.
6) Za balkonem, jenž se nacházel ve druhém poschodí, umístil architekt galerii, která nabízela další navýšení kapacity míst k sezení.
Velký důraz při stavbě a vybavení této budovy, byl kladen zejména na pohodlí diváků, proto bylo vše podrobeno přísným kritériím. V budově byl využit propracovaný systém topení a elektrické osvětlení. Mimo jiné se stavitelé poučili především z chyb, které se v letech minulý udály v mnoha divadlech. Jednalo se především o rozsáhlé a ničivé požáry. „Z tragických událostí minulých let bylo známo, že požár se ve většině případů šíří z jeviště do hlediště, a ne naopak. “ 3 Proto zde, v plzeňském divadle bylo přikročeno k opatření v podobě těžké železné opony, mnoha únikových východů ale také propracovaný protipožární systém s vodními hydranty.
Vnitřní výzdoba:
Divadlo je bohaté svou štukovou, reliéfní a plastickou výzdobou, plastická výzdoba převládá především v hledišti a to zejména z akustického důvodu. Vnitřní design budovy spadal pod kompetence architekta Antonína Balšánka, o uměleckou výzdobu se zasloužili především sochaři Otakar Walter a Vilém Amort, který se postaral o reliéfní výzdobu hlediště, další výzdobu řešili sochaři společnými silami.
Mimo díla sochařská se vyskytuje v hojné míře také malířská výzdoba, na které spolupracovali umělci K.V. Mašek, F. Frȍhlich, F. Urban, či Josef Mandl. Proslulost plzeňského divadla spočívá však v jeho malířské dominantě, a sice v oponě, jejíž výzdoba byla svěřena Augustinu Němejcovi. „Obecné pojetí opony můžeme v českých divadlech chápat jako svědectví obětavosti českého národa v dobách národního obrození.“4 Malíři opon promítali do svých děl národní prvky, například z historie, přírody či žánrové motivy ze všedního života lidí. Malíř tuto oponu maloval v duchu secese.
O tvorbě autorově - inspiraci:
Antonín Balšánek své inspirační východisko pro architektonickou tvorbu nalézal v období renesance, svého času tedy tvořil v neorenesančním stylu, který kombinoval se secesními prvky. Divadlu byl položen základní kámen roku 1899. „Neorenesance, historizující tendence projevující se v poslední třetině 19. stol., navazující zejména v architektuře, ale také v uměleckých řemeslech i v malbě a plastice na italskou renesanční tvorbu 15. stol. i 16. stol…..bylo to navazování tvůrčí, které nezůstalo u obměňování historických forem.“5
Jaroslav Herout hovoří o vymezení období historických slohů, a sice s dvojím nahlížením, který nám poskytuje odborná literatura. První jej definuje jakožto mladší období, nazýváno pozdní historismus. Jeho časové období se datuje v rozmezí roku 1880 – do počátku 20. století. Druhé nahlížení pak sestává z dělení na úsek 1860 – 1890, který je definován jako období pozdního romantismu a novorenesance a desetiletí 1890 – 1900 se připisuje eklektismu. „Pojem eklektické se významem rovná označení historické slohy nebo pseudoslohy, aniž by se tím význam ve vývoji české architektury podceňoval.“6 Tímto výrokem můžeme hovořit o Antonínu Balšánkovi jako o představiteli nastupující generace eklektických architektů, neboť kombinoval novorenesanční architekturu se secesními prvky, vzniknul tak nový architektonický celek. „Intenzita rozvoje zřejmě předběhla výtvarné možnosti doby, a protože nebyl čas na experimenty a hledání nových cest, historické slohy se nabízely jako východisko z nouze.“7 Novorenesance se jako oficiální sloh do Čech dostává se zpožděním, ačkoliv se inklinace k ní objevuje ve formě některých prvků již na empírových fasádách staveb. Hlavním pramenem, ze kterého architekti čerpali, byla pozdní italská renesance. Současně čerpá i z renesance francouzské, či holandské a německé. Antonín Cechner hovoří o prvopočátcích renesance, která si hověla v bohaté polychromii v rámci výzdoby, zejména ornamentální dekorací. V následujícím vývoji renesančního slohu však dochází ke střízlivému pojetí a to zejména v architektuře, raději se řemeslníci uchylovali k tesanému ornamentu, či volně nanášenému štuku.8 Ornament spěl za jediným účelem, a sice krásou, neboť pozbyl svého středověkého symbolického významu, měl oživovat prázdné plochy, vlysy, pilastry, stropy apod.
Renesance tak přímo čerpá stavební prvky z antiky, některé přidává. Můžeme tak nalézt klasický systém kladí, složeného z římsy, vlysu a architrávu, články jako archivoltu, cvikl, zdobný zubořez, medailón, balustrádu, bosované zdivo, užití antických sloupů ať již bez kanelury nebo s kanelurou v podobě pilastru.
Secese vznikla jako sloh vymezující se, či oddělující se od starší generace. „V architektuře vyjadřuje rozchod generace mladých s eklektismem a historickým akademismem, které se ocitly ve slepé uličce, neschopny dalšího vývoje.“9 Je však třeba dodat, že tento styl neměl dlouhého trvání, avšak zabloudil do mnoha odvětví, stal se součástí každodenního života. Sloh výše zmíněný, tedy novorenesance, byl příkladem dodržujícím klasická pravidla, secese se tak může jevit neukázněně. „Příznačným rysem je plošná stylisace, jmenovitě rostlinných motivů, v níž jsou přimíseny i prvky naturalistické.“10 Vyznačovala se především přemírou ornamentiky rostlinného a geometrického původu, mnohdy jí bylo vyčítáno pouhé oslňování diváka. Tento sloh se vyznačuje používáním mozaiky, různých obkladů, ale i užitím železných prvků. Fasády secesních domů zdobí ornamentní nápisy. Herout poukazuje především na důležitý fakt, a sice že secesní architektura nebyla sto, oprostit se od architektonického tvarosloví předchozích slohů, často se tak užívají na fasádách staveb triglyfy, metopy, pilastry a další. Jedna z výtek na tento styl, se týkala přemíry převážně štukového dekoru. Výčet secesní ornamentiky je však velice rozsáhlý. Sloh měl vzniknout nový, tedy původní, nikoliv historický. „Nové směry v architektuře odsuzovaly právem padělaný přepych a uvedly se pod hesly: původnosti, účelnosti a pravdy, architektonická krása či poesie měla doplňovati celek.“11 Krátkost trvání však ukázala nemožnost, a to zejména v architektuře, stavět stavby, které by vyhovovaly těmto třem zásadám. Cechner hovoří o hojném užívání moderních materiálů a konstrukcí a to zejména o železe a betonu, které by odpovídaly nízkým nákladům, ale také účelnosti a kráse. „S originálností architektury tak zvané secesní byl na mnoze provozován i klam, ochotnými kritiky bylo hlučně v novinách dílo za „původní“ vyhlašováno – a zatím celá věc byla v podstatě vypůjčena, ne sice ze slohu renesančního neb středověkého – ale z egyptského, asyrského neb jiného málo známého, zapomenutého slohu.“12 Tato věta dokládá již zmíněnou tezi, že secese nebyla s to, oprostit se od historických předešlých slohů. Proto bylo přikročeno k řešení, aby se architektura opírala o své zdroje z dob minulých, ovšem s důrazem na autorskou individualitu, která by dominovala architektonickému dílu. Upustilo se tedy od takřka nemožných požadavků na nový sloh, který se může vyvinout pouze a jedině postupným rozvojem, tedy evolucí, nikoliv revolucí, tedy násilným způsobem. Oproti vyváženosti novorenesančního slohu, se secesi vytýkala přemíra převážně štukového dekoru. Secesní prvky a výzdoba se na fasádě plzeňského divadla nevyskytuje, o to dominantněji se pak projevuje ve výzdobě interiéru, jak jsem již uvedla, na prvcích Němejcovy opony a převážně v sochařské výzdobě secesního sochaře Viléma Amorta.
Autor divadla:
Na návrhu a realizaci budovy se dle informací z Národního památkového ústavu, podílely dvě osobnosti. Návrh budovy zpracoval architekt Antonín Balšánek, na výstavbě se pak podílel stavitel František Němec.13
Antonín Belšánek se narodil v roce 1865 v Českém Brodě, v Praze následně vystudoval VŠTE pod vedením Josefa Schulze. Byl nejen architektem, ale zabýval se také urbanismem, pedagogickou a publikační činností. „Zpočátku tvořil ve stylu české renesance se secesními prvky, později secese zcela převládala.“14 Podílel se jako spoluautor na význačných projektech, z nichž nejznámějšími jsou most Legií v Praze, ve spolupráci s Jiřím Soukupem, či Museum hlavního města Prahy na Florenci a zajisté nelze opomenout Obecní dům v Praze, který realizoval společně s Osvaldem Polívkou. Zajímavé je, že mimo několika staveb se v Balšánkově tvorbě vyskytuje obytných budov po málu. Urbanistické znalosti projevil například u zmiňovaného mostu Legií, jehož styl sladil s architekturou Národního divadla, které vytvořil architekt Zítek. V rámci urbanistického řešení vypracoval Balšánek regulační plány pro Malou Stranu, Hradčany a Letnou, které se však nerealizovaly. Za svůj poměrně krátký život dosáhl architekt mnoha význačných realizací na poli architektury. Balšánek ve své publikační činnosti vystupoval proti časné moderně, hájil zájmy domácí historické architektury a neorenesance, jakožto východiska moderní české architektury. Zemřel v nedožitých 56 letech v Praze.
Most Legií v Praze (architektonická spoluúčast A. Balšánka)
Sokolovna T. J. Sokol Český Brod (architektonická spoluúčast A. Balšánka)
Obecní dům v Praze
Antonín Balšánek při svých realizacích budov vždy dbal na uměleckou výzdobu, která pramenila z tvorby předních umělců, které zval Balšánek ke spolupráci. Na uvedených obrazových přílohách se vždy realizoval jako spolutvůrce, v kontextu s budovou plzeňského divadla, jehož stavba byla započata v roce 1899, můžeme vidět převládající novorenesanční architektonické tendence. Budovy jsou citlivě vsazeny do okolní zástavby, dominuje centrální typ stavby s vyváženými prvky a řádem. Sochařská výzdoba pouze podtrhuje budovu a zajišťuje tak estetický dojem celku. O secesních prvcích lze hovořit právě v případě sochařské, či malířské výzdoby předních soudobých umělců, spolupracoval například s Gustavem Zoulou, Vilémem Amortem, Ladislavem Šalounem, či J. V. Myslbekem a dalšími. Secesní prvky v architektonickém pojetí, začaly převládat a plně se rozvinuly při realizaci Obecního domu v Praze, na němž spolupracoval s Osvaldem Polívkou. Jednalo se o veřejnou reprezentativní budovu, ve které se mísí prvky secesní a novobarokní. „Avšak v době dokončení v roce 1911 byl už secesní sloh poněkud zastaralý a stavba byla kritizována zejména mladými umělci.“14Poslední velkou stavbou, kterou realizoval Antonín Balšánek, je budova Vršovické spořitelny v Praze – Vršovicích. Zde již vidíme budovu se secesními prvky a výzdobou, opět citlivě včleněnou do okolní zástavby. Secesní geometrický dekor prvků střídá dekor florální s výraznou sochařskou figurální výzdobou. Veškerá Balšánkova díla jsou propracovanou ukázkou citlivého vsazení do okolí. Most Legií tak například koresponduje se budovou Národního divadla, Museum hlavního města Prahy na Florenci je řešeno v kontextu s okolním terénem a cestou, která vede v ose budovy, podporuje tak symetričnost a majestátnost stavby. Můžeme si povšimnout, že s vývojem Balšánkovy tvorby jde ruku v ruce také účelovost staveb a vědomí, jakou střídmost, či jakou volnost si autor staveb mohl dovolit z hlediska reprezentativnosti a okolí. Plzeňské městské divadlo (DJKT) vzniklo ještě v době, kdy u tohoto autora převládaly novorenesanční tendence, co se týče vnější výzdoby budovy. V tomto období architekt navrhoval centrálně orientované budovy, na kterých dominovaly trojúhelníkové štíty, rustikové zdivo a monumentální sochařská výzdoba. Antonín Balšánek při svých realizacích budov vždy dbal na uměleckou výzdobu, která pramenila z tvorby předních umělců, které zval Balšánek ke spolupráci. Na uvedených obrazových přílohách se vždy realizoval jako spolutvůrce, v kontextu s budovou plzeňského divadla, jehož stavba byla započata v roce 1899, můžeme vidět převládající novorenesanční architektonické tendence. Budovy jsou citlivě vsazeny do okolní zástavby, dominuje centrální typ stavby s vyváženými prvky a řádem. Sochařská výzdoba pouze podtrhuje budovu a zajišťuje tak estetický dojem celku. O secesních prvcích lze hovořit právě v případě sochařské, či malířské výzdoby předních soudobých umělců, spolupracoval například s Gustavem Zoulou, Vilémem Amortem, Ladislavem Šalounem, či J. V. Myslbekem a dalšími. Secesní prvky v architektonickém pojetí, začaly převládat a plně se rozvinuly při realizaci Obecního domu v Praze, na němž spolupracoval s Osvaldem Polívkou. Jednalo se o veřejnou reprezentativní budovu, ve které se mísí prvky secesní a novobarokní. „Avšak v době dokončení v roce 1911 byl už secesní sloh poněkud zastaralý a stavba byla kritizována zejména mladými umělci.“15Poslední velkou stavbou, kterou realizoval Antonín Balšánek, je budova Vršovické spořitelny v Praze – Vršovicích. Zde již vidíme budovu se secesními prvky a výzdobou, opět citlivě včleněnou do okolní zástavby. Secesní geometrický dekor prvků střídá dekor florální s výraznou sochařskou figurální výzdobou. Veškerá Balšánkova díla jsou propracovanou ukázkou citlivého vsazení do okolí. Most Legií tak například koresponduje se budovou Národního divadla, Museum hlavního města Prahy na Florenci je řešeno v kontextu s okolním terénem a cestou, která vede v ose budovy, podporuje tak symetričnost a majestátnost stavby. Můžeme si povšimnout, že s vývojem Balšánkovy tvorby jde ruku v ruce také účelovost staveb a vědomí, jakou střídmost, či jakou volnost si autor staveb mohl dovolit z hlediska reprezentativnosti a okolí. Plzeňské městské divadlo (DJKT) vzniklo ještě v době, kdy u tohoto autora převládaly novorenesanční tendence, co se týče vnější výzdoby budovy. V tomto období architekt navrhoval centrálně orientované budovy, na kterých dominovaly trojúhelníkové štíty, rustikové zdivo a monumentální sochařská výzdoba. Mimo architektury jako takové, se Balšánek podílel na několika realizacích sochařských děl, u nichž navrhoval architektonické řešení soklů, či okolní prostředí. Z této tvorby uvádím konkrétní dílo, a sice architektonicky řešený žulový podstavec pomníku K. H. Máchy na Petříně, jehož autorem je J. V. Myslbek, se kterým Balšánek úzce spolupracoval na několika projektech.16
Popis budovy:
Nyní se pokusím na základě odborné literatury o popis budovy. S přihlédnutím k tomu, že nejsem architekt, mě prosím opravte, budu - li se v popisu vyjadřovat nepřesně.
Jedná se o profánní, tedy světskou stavbu, která byla stanovena k užití, coby městského divadla v Plzni, které urbanisticky a elegantně řeší výrazný terénní spád, vedoucí do Smetanových sadů. Hlavní průčelí divadla směřuje diagonálně ke křižovatce hlavní Klatovské třídy a Husovy ulice. Na první pohled je patrná osová symetrie budovy, která je dispozičně řešena obdélníkovým půdorysem, je v průčelí dělena postraními rizality (vystupující části průčelí budovy). Hlavní vstup (foyer) divadla zakrývá půlkruhová terasa, umístěna na dvou podpěrných pilířích, před nimiž jsou předsazeny sloupy toskánského typu. K hlavnímu vchodu vede vyvýšená rampovitá cesta, která řeší svahovitý pokles okolní cesty Klatovské třídy. Terasa, jež obestírá hlavní vchod, je obepnuta balustrádou, neboli kuželkovým zábradlím. Nad nosnými pilíři, které podepírají půlkruhovou terasu, jsou umístěny dva kovové kandelábry stejného typu, jako jsou dva kandelábry umístěné před budovou divadla. Celou střední část hlavního průčelí svírají z levé a z pravé strany rizality, jejichž fasáda je pokryta kvádrovou rustikou, kterou střídají na půlkruhy klenutých oken klenáky. V patře, kde se vyskytuje již jemnější rustika zdiva, se nachází pravoúhlá okna s balustrovým předělem, jehož svírají iónské pilastry (edikula?), mezi nimiž tvoří předěl plastická římsa, nad níž jsou v prohlubních vsazeny kruhové zdobné reliéfy s portréty významných osobností. Střední část průčelí, kterou odděluje balkón s balustrádovým ohraničením, je vyplněna trojicí klenutých oken s archivoltami na vysoké iónské sloupy, které tato okna rámují z obou stran. Ve cviklech nadokenních oblouků se nachází alegorická figurální sochařská výzdoba. Na hlavní římse se nachází pásový ornament z pásků, zvaný zubořez. Nad touto římsou je umístěna ustupující terasa, kterou ohraničuje balustrádové zábradlí. Za terasou ustupuje horní část budovy, jíž dominuje trojúhelníkový štít, v jehož tympanonu je umístěné lunetové okno. Klenák umístěný v tympanonu lunetového okna nese sochařsky zhotovený portrét. Nárožní a mezilehlou akroterii štítu tvoří sochařská výzdoba. Mezilehlá akroterie nese podobu lyry. Nad římsou rizalitů nesou piedestaly po obou stranách dvě sousoší. Piedestaly jsou v každém rohu osazeny čučky. Plastická výzdoba je tedy soustředěna zejména na hlavním průčelí budovy.
Bočním osově symetrickým fasádám dominují předsazené rizality, které fasádu rytmizují, zároveň rizality slouží coby vnější schodištní zapouzdření. Tyto rizality opakují členění rizalitů v hlavním průčelí, tvar budovy též rytmizují římsy v obou podlažích, kde zároveň dochází k odstupňování kvádrované rustiky, hrubší a tmavší v přízemí budovy, světlejší a jemnější rustiku v následujících patrech budovy. Fasáda rizalitů je pokryta kvádrovanou rustikou, již střídají nad půlkruhy klenutých oken klenáky. V bocích rizalitů jsou v patře viditelná slepá okna, nad nimiž se v kruhových medailonech, umístěných nad římsou, kterou podpírají dvě konzoly z obou stran, nachází sochařská portrétní výzdoba.
Průčelí rizalitů zaujímají architektonicky orámovaná (edikula) pravoúhlá okna s balustrádou, ohraničeny jsou iónskými sloupy. Edikuly dále ohraničují představené sloupy korintské, nesoucí kladí, pod těmito sloupy jsou podtaženy slepé arkády s bosovaným zdivem. Z kladí vystupuje dále hlavní římsa zdobená zubořezem. Postranní části budovy tvoří hledištní sekce, k nímž jsou přidruženy přízemní terasy se schodištěm, které plní funkci spojující. Spojují postranní vchody divadla s parkem ve Smetanových sadech. Terénní spád tak odkrývá fasádu suterénu divadla, kde se vyskytují osově souměrná pravoúhlá a půlkruhová okna, zdivo je zdobené kvádrovou rustikou. V hledištní části, kterou svírají postranní rizality se nachází v první části půlkruhově zaklenutá okna, nad nimiž se vyskytují vlysy s festony tvořící girlandy a secesními zdobnými prvky, další část tvoří pravoúhlá okna pod trojúhelníkovými frontony. Horní polopatro je tvořeno pravoúhlými okny, v hledištní části se nad frontony vyskytují okna sdružená. Rizality, které rytmizují osově souměrnou boční fasádu, mají jednotný vzhled. Zadní průčelí budovy je opět členěn rizality. Na středním rizalitu podpírají pilastry trojúhelníkový fronton, který je umístěn nad hlavní římsou se zubořezem. K této části budovy byla při rekonstrukci divadla v 80.letech přistavěna bloková přístavba. „Nová přístavba ukrývala zadní jeviště, prostory pro garderoby a sklad rekvizit.“17 Pohled na zadní průčelí byl touto realizací dosti znehodnocen. Nad hlavní římsou se zvedá převýšení provaziště, které je členěno polosloupy a na jeho nárožích se vyjímá sochařská výzdoba v podobě váz. Toto provaziště završuje dominantní střecha neckového tvaru, 18 kterou zakončuje světlík, na němž se vyskytují kruhová okna krytá stříškou. Na hřebeni tohoto světlíku je umístěna dvojice hromosvodů. „Okapy jsou krášleny kovovými ozdobnými prvky (akrotériemi).“19 Oproti čelnímu průčelí budovy se na bočních stranách a na zadním průčelí vyskytuje sochařská výzdoba, prvky v secesním stylu, které doplňují novorenesanční výzdobu.
Z hlediska světla byla budova řešena a členěna tak, aby bylo zajištěno světlo přirozené i umělé. Přirozené světlo zajišťuje lemování zasklených oken, umělé světlo, a sice v prostředí budovy bylo zajištěno prostřednictvím elektrických lamp. Barevnost fasády budovy se nese v okrových odstínech. „Stavba je provedena ze zdiva cihelného na nastavovanou cementovou maltu, sokl je obložen lochotínským pískovcem.“20
V roce 2008 proběhla rozsáhlá úprava terénu v bezprostředním okolí městského divadla v Plzni, parter, který navazuje na přístavbu z 80. let, sjednocuje tento blok a schodiště divadla v postranní části, vyrovnává terénní spád. V nároží přístavby bylo vybaveno nové klientské centrum. Tato přístavba tvoří jednotný celek, je sjednocená obkladovými deskami.
Slovník použitých archit. pojmů (dle Jaroslava Herouta):21
Rizalit – část architektury, vystupující po celé výšce z líce průčelí, někdy zcela nepatrně, jindy až na hloubku jedné osy, zdůrazňující střed nebo kraje fasády, často je tato část odlišená v bohatosti členění, tvarech oken,…
Balustráda – zábradlí z kuželek, může být tzv. „slepá“ – reliéfní
Rustika – kvádrování stěn, lizén, pilířů apod.
Pilastr – svislý architektonický článek, mírně vystupující z líce stěny, opatřený hlavicí a patkou
Edikula – architektonické orámování, v našem případě oken
Archivolta – plastické orámování oblouku arkády aj., někdy se vyznačuje iluzivně malbou, štukem,…
Římsa – vodorovný architektonický článek, členící nebo ukončující architekturu nebo její část (nadokenní, korunní, patrová,…)
Cvikl – v našem případě u půlkruhových oken trojstranná plocha mezi obloukem (archivoltou) nebo dvěma sousedními oblouky a vodorovným a svislým orámováním
Zubořez – renesanční ornamentika
Akroterie – zakončovací článek, při patě štítu
Fronton – štítový nástavec nad oknem, portálem nebo rizalitem různých tvarů
Feston – závěs z listů. Květů, plastický nebo provedený v malbě
Klenák – článek klenebního oblouku, obvykle klínovitého tvaru, někdy vyznačen v omítce (malbě, sgrafitu) – uprostřed ve vrcholu oblouku, často větší se nazývá hlavní klenák
Čuček – zdobný zakončovací motiv různých tvarů, osazovaný nad pilastry, či členící pilířky (u volutových štítů, atiky,..)
Zařazení díla v rámci urbanismu:
Budova divadla se nachází na svažitém pozemku Smetanových sadů, který zajišťuje vynikající přístupnost ze všech stran. Divadlo, které je hlavním průčelím orientované úhlopříčně ke křižovatce dvou ulic, tak tvoří dominantu místa svého umístění. Není včleněno do okolní zástavby budov, nýbrž stojí jako samostatný útvar, v jehož okolí se nachází terén městské zeleně. Za zmínku stojí právě úprava tohoto terénního celku a okolí divadla, neboť do roku 2008 se divadlo nacházelo v nerekonstruované oblasti s nepřehledným terénním řešením. Cílem tak bylo prostor kolem budovy zpřehlednit a vyčistit22 s tím, že plochy zeleně v okolí divadla mají jednotný oválný půdorys, plochy parteru jsou vydlážděné dvoubarevnými žulovými kostkami. Parter tak nechává vyniknout budovu divadla, blíže k Sadům pětatřicátníků bylo do tohoto parteru zasazeno sochařské dílo – pomník generála Pattona, na jehož realizaci se podíleli tři umělci. Již zmíněné postavení divadla, jeho orientace ke křižovatce dvou frekventovaných ulic, má v současné době určitou nevýhodu, která jde ruku v ruce s modernizací a vývojem dopravních prostředků. Troleje hlavní třídy tak působí rušivě z hlediska pohledu na hlavní průčelí budovy. Dispozičně budova koresponduje s historickými památkami v centru Plzně, levým nárožím směřuje k budově Velké synagogy.
Budova divadla J. K. Tyla sloužila a slouží i nadále jako stavba určená pro kulturní potřebu společnosti. Stavby tohoto typu se umisťují v centrálních městských oblastech, jako je tomu i u této budovy. Zároveň, jak již bylo zmíněno, se nachází v okolí, kde se vyskytují plochy zeleně, které plní také rekreační funkci, v tomto prostředí v bezprostředním okolí divadla nalezneme skupiny stromů, travnaté plochy i záhonové výsadby. Divadlo stojí v přímém dosahu území frekventované dopravní komunikace, která slouží pro kolejovou i nekolejovou dopravu. Prostor kolem divadla je vyhrazen pro pěší zónu.23
Zdroje:
1) BLAŽÍČEK, O., KROPÁČEK, J. Slovník pojmů z dějin umění. 2. vydání. Aurora s.r.o., 2013. ISBN 978 – 80 – 7299 – 104 – 4 (5,10)
2) CECHNER, A. Slohy stavební. 2. Vydání. I.L. Kober, 1908. (8,9,11,12)
3) HEROUT, J. Slabikář návštěvníků památek. 5. vydání. Národní památkový ústav, 2011 (21)
4) HEROUT, J. Staletí kolem nás. 2. vydání. Panorama, 1981. ISBN 11 – 116 – 81. (6,7)
5) ŠILHÁNKOVÁ, V. Urbanistická typologie Úvod do urbanismu a základní typologie sídel [online]. Hradec králové, Civitas per Populi, o.p.s. 2020. ISBN 978-80-87756-11-9 (23)
Internetové zdroje:
1) SÝKOROVÁ, Lucie. Architektonické dědictví v západních Čechách (profánní stavby) Historie stavby městského divadla J. K. Tyla v Plzni [online]. Plzeň, 2023]. Dostupné z: Sy_korova__BP.pdf. Bakalářská práce. Západočeská univerzita v Plzni, Fakulta filozofická. Mgr. Zdeňka Míchalová, Ph.D (1,2,3,4,17,19)
2) Národní památkový ústav. Památkový katalog. Divadlo J. K. Tyla. [online]. Dostupné z: divadlo J. K. Tyla - Památkový Katalog (pamatkovykatalog.cz) (13,18,20)
3) Prázdné domy. Architekti. Balšánek Antonín. [online].Dostupné z: Architekt - Balšánek Antonín | Databáze domů s historií (prazdnedomy.cz) (14, 15)
4) BSČZ. Historický ústav AV ČR. Biografický slovník. BALŠÁNEK Antonín 6. 4. 1865 – 22. 2. 1921. [online]. Dostupné z: BALŠÁNEK Antonín 6.4.1865-22.2.1921 – Personal (cas.cz) (16)
5) Stavba WEB. Úprava okolí divadla J. K. Tyla v Plzni. [online]. Dostupné z: Stavbaweb.cz – Úprava okolí divadla J. K. Tyla v Plzni (22)
Obrazové zdroje:
Obr. 3 Most Legií (viewprague.cz)
