Článek
Muž, který výhodně zobchoduje skoro všechno
Jiří Svoboda v tomhle příběhu působí jako renesanční manažer české infrastruktury.
Jednou se řeší miliardové železniční koridory, podruhé lavičky a odpadkové koše, pak kovový šrot za stovky milionů, podezřelé nemovitosti, rodinné zlato po dědečkovi, kožešiny, rybářství a nutrie.
Podle iRozhlasu našla policie u tehdejšího šéfa Správy železnic hotovost za více než 80 milionů korun — v korunách, eurech i dolarech. iRozhlas psal také o sbírce luxusních hodinek. Seznam Zprávy uvedly, že domovní prohlídku měly provázet indicie o machinacích se zakázkami Správy železnic i Ředitelství silnic a dálnic.
Hotovost sama o sobě není trestný čin. Rodinný majetek také ne. Ale u člověka, který řídil státní organizaci s miliardovými zakázkami, je 80 milionů doma minimálně problém důvěry.
Pohádka o dědečkově zlatě
Vysvětlení původu peněz se postupně rozrostlo do téměř literární podoby.
Nejdřív tatínkovy úspory. Potom zlato po dědečkovi, ukryté před nacisty a později před komunisty. Do toho restituce, rybářství, zemědělství, kožešiny, lišky, norci a nutrie. Zdopravy.cz citovalo Svobodovo vysvětlení pro E15, že převážná část peněz měla pocházet ze zlata, které dědeček ukryl před nacisty a po válce dál před komunisty; po revoluci jej měl otec začít zpeněžovat spolu s dalšími cennostmi.
Seznam Zprávy později shrnuly, že Svoboda mluvil také o otcově podnikání v rybářství, kožešinách z chovaných zvířat a rodinném zlatě nalezeném v roce 1990 v rodinné pozůstalosti. iRozhlas k tomu přidal důležitou korekci: podle jím získaných dokumentů neměly peníze v hotovosti pocházet z prodeje restitučních nemovitostí, protože významné majetky zůstaly v rodině.
Božena Němcová by z toho možná napsala pohádku. Jenže tady nejde o čerty a zlaté dukáty, ale o desítky milionů v hotovosti u bývalého šéfa organizace, která hospodaří s veřejným majetkem.
A má to ještě jednu zvláštní logiku. Zlato mělo přežít nacisty, komunisty, režimy i desetiletí utajování — tedy přesně ty situace, kvůli kterým lidé zlato drží.
Aby nakonec skončilo jako hotovost v trezoru, kterou rok za rokem okusuje inflace.
Zlato je uchovatel hodnoty. Hotovost v trezoru je pozvánka pro inflaci.
Dědictví po dědečkovi, nebo pohádka bez účtenky?
Pokud má být vysvětlením více než 80 milionů korun rodinné zlato po dědečkovi a úspory otce, nabízí se prostá otázka: kde je po tom všem stopa?
Dědictví se v Česku nevyřizuje stylem „něco jsme doma našli a tím to končí“. Pozůstalost tvoří veškeré jmění, které zůstavitel zanechal v okamžiku smrti. Notářská komora uvádí, že na dědice přechází majetek i dluhy zůstavitele; v řízení se tedy řeší právě pozůstalostní majetek. Pokud se po skončení řízení objeví další majetek, přichází podle Notářské komory na řadu dodatečné projednání dědictví.
Takže pokud dědeček opravdu zanechal zlato v hodnotě desítek milionů, mělo by se dát odpovědět alespoň na základní otázky: bylo v dědictví? Bylo nalezeno později? Bylo dodatečně projednáno? Kdo ho zdědil? Kdo ho prodal? Kdy? Komu? Za kolik?
A pokud šlo o otcovy úspory, otázka je podobně jednoduchá: jak se ty peníze dostaly ke Svobodovi?
Posílal mu je otec na účet a Svoboda je pak postupně vybíral z banky, aby je nosil domů do trezoru? Pak by existovala transakční stopa: příchozí platby, výběry hotovosti, pohyby na účtu.
Nebo to snad otec nosil synovi v igelitkách?
To zní komicky, ale přesně takhle obyčejná otázka někdy rozbije složitou pohádku. Peníze se totiž nepřemísťují kouzlem. Zvlášť ne částky v desítkách milionů.
Zpeněžit zlato za desítky milionů není totéž jako prodat starý řetízek po babičce. Finanční analytický úřad uvádí, že obchodník s drahými kovy se stává povinnou osobou podle AML pravidel při dosažení hodnoty obchodu 10 000 eur; u hotovostních obchodů v hodnotě 10 000 eur a vyšší může být povinnou osobou i podnikatel nebo právnická osoba v průběhu takového obchodu.
Jestli tedy existovalo rodinné zlato a otcovy úspory, měly by existovat i stopy. Notářské, obchodní, bankovní, účetní nebo alespoň smluvní.
Bez nich zůstává jen příběh. A příběh o zlatě, které přežilo nacisty i komunisty, aby nakonec skončilo jako hotovost požíraná inflací v trezoru, je sice krásně český, ale jako vysvětlení desítek milionů u šéfa státní organizace působí zoufale nedostatečně.
Málem ministr?
Celý příběh má ještě jednu ironickou vrstvu. Ještě na podzim 2025 se o Jiřím Svobodovi psalo jako o možném kandidátovi na ministra dopravy.
RailTarget v říjnu 2025 uvedl, že se tehdejší šéf Správy železnic objevuje mezi kandidáty na ministra dopravy a že by zapadal do představy Andreje Babiše o expertech schopných od prvního dne „makat“. Forum24 později připomnělo, že se o Svobodovi jako o možném ministrovi dopravy mluvilo, byť šlo o zákulisní a mediální úvahy, nikoli o potvrzené jmenování.
Z ministerského křesla nakonec nebylo nic. Místo toho přišla policejní razie, odvolání z funkce a debata o tom, jak je možné, že člověk zvažovaný pro vrchol státní dopravní politiky musel vysvětlovat desítky milionů v hotovosti doma.
Tendry, koridory a lavičky
Podle médií policie prověřuje možné machinace a předražování u dopravních zakázek. V souvislosti se Správou železnic se objevovala modernizace uzlu Pardubice, Masarykovo nádraží v Praze nebo stanice Brno-Královo Pole. Zdopravy.cz uvedlo, že projekty Masarykova nádraží a Brna-Králova Pole jsou oba za 3,5 miliardy korun; u Pardubic pak citovalo policejní spis o možném „nadměrném neopodstatněném navýšení“ ceny.
To jsou částky, ve kterých se běžný člověk ztratí.
A pak přijdou lavičky.
Zdopravy.cz uvedlo, že policisty podle MF DNES zajímala také rámcová smlouva na lavičky, odpadkové koše či sedačky na nádražích, uzavřená v roce 2021 za čtvrt miliardy korun s firmou Egoé plus; policii mělo zaujmout její urychlené čerpání.
V dřívější zprávě Zdopravy.cz psalo, že Správa železnic vybrala dodavatele mobiliáře pro stanice a zastávky, že do tendru přišla jediná nabídka a že rámcová smlouva měla hodnotu 200 milionů korun.
A tady se kauza stává srozumitelnou.
Lavičku si umí představit každý. Koš také.
V jedné dohledatelné objednávce z registru smluv podle rámcové dohody na železniční mobiliář se objevují položky jako exteriérový sedací nábytek za 10 960 Kč bez DPH za kus, exteriérová nádoba na odpad za 10 780 Kč bez DPH a interiérová nádoba na odpad za 9 520 Kč bez DPH. Beru to jako ukázku konkrétní objednávky, ne jako tvrzení, že přesně tato jednotková cena platila pro každý kus v celé rámcové smlouvě.
A právě konkrétní čísla jsou pro veřejnost důležitá. U miliardových staveb se člověk snadno ztratí. U lavičky a koše si ale každý může udělat vlastní představu, jestli mu to zní přiměřeně, nebo jako další kapitola českého státního absurdistánu.
Možná pro to existuje rozumné vysvětlení. Možná šlo o odolný, designový, jednotný mobiliář do náročného veřejného provozu. Ale v příběhu, kde už máme 80 milionů v hotovosti, zlato po dědečkovi, nutrie, šrot a byty, se i obyčejná lavička stává symbolem.
Symbolem státu, který by měl vysvětlovat dřív, než se lidé začnou smát.
Šrot za stovky milionů
A pak je tu šrot.
Seznam Zprávy popsaly, že Správa železnic v éře Jiřího Svobody prodávala kovový odpad — vyřazené koleje, výhybky, stožáry a další materiál — ve stamilionových hodnotách. Mezi zájemci podle Seznam Zpráv opakovaně vyhrávala firma Trojek. Smlouvy přitom podle článku neobsahovaly konkrétní ceny, protože firma označila jednotkové ceny za obchodní tajemství.
Aby toho nebylo málo, Seznam Zprávy uvedly, že Jiří Svoboda a firma Trojek vlastní byty na stejném patře luxusního vinohradského komplexu. Firma Trojek spojení obchodu se šrotem a sousedství se Svobodou označila za náhodu.
Náhoda je v životě možná. Náhoda je možná i v byznysu. Ale když firma kupující od státní železnice šrot za stovky milionů vlastní byt ve stejném luxusním domě jako ředitel státní železnice, který smlouvy podepisoval, veřejnost má právo zvednout obočí.
Správa železnic následně podle Seznam Zpráv oznámila interní audit prodejů kovového odpadu. Audit se měl týkat prodeje vyřazených kolejí a výhybek za zhruba 400 milionů korun; Seznam Zprávy citovaly mluvčí Správy železnic, podle níž se audit zaměří na způsob soutěžení, hodnoticí kritéria, související náklady a ekonomickou efektivitu.
Zvlášť silné je, že podle Seznam Zpráv nebylo možné z veřejných zdrojů zjistit cenu, za jakou Správa železnic kovový odpad prodávala, ani to, kdo další se do soutěží přihlásil; ceny byly ve smlouvách nahrazené křížky.
Stará kolej není romantický kus železa na zahradu. U Správy železnic je to majetek státu. A ve velkém objemu může jít o stovky milionů korun.
Veřejnost tedy nemusí vědět jen to, že se šrot prodal. Musí vědět také, jestli se prodal dobře.
Byty, pozemky a zlatý padák
Kolem Svobody se podle médií objevily i další majetkové otázky: byt v luxusním domě na pražských Vinohradech, pozemek u domu v Dlouhé Třebové nebo rodinné nemovitosti, které podle iRozhlasu nevysvětlují hotovost tak jednoduše, jak původní verze naznačovaly. Seznam Zprávy v souvislosti se šrotem připomněly, že Svoboda měl svůj vinohradský byt koupit s podezřelou slevou a že prodávající realitní společnost při tom měla utrpět ztrátu několika milionů.
Zdopravy.cz s odkazem na MF DNES psalo také o pozemku v Dlouhé Třebové koupeném Svobodovou manželkou za 1,5 milionu korun, přestože ho prodávající podle článku dříve koupil o více než půl milionu dráž a firma prodávajícího dva měsíce po prodeji pozemku dostala od Správy železnic bez výběrového řízení zakázku za 2,6 milionu korun na projekt na vytápění nádražních budov na Královéhradecku.
Po odvolání se navíc řešily i Svobodovy manažerské nároky. Seznam Zprávy psaly, že Správa železnic prověřovala jeho nárok na odstupné a že Svoboda bral v předchozím roce v průměru 577 tisíc korun měsíčně. Později Seznam Zprávy uvedly, že po odvolání zůstal „na překážkách“ s platem okolo 340 tisíc korun měsíčně.
Právně to může vyplývat ze smlouvy. Jenže občan vidí člověka odvolaného kvůli ztrátě důvěry a systém, který dál počítá, co mu ještě náleží.
Není to rozsudek. Je to test důvěry
Jiří Svoboda zatím nebyl pravomocně odsouzen. Nebylo mu zdá se dosud ani sděleno obvinění. Tento článek netvrdí, že peníze pocházejí z trestné činnosti. Netvrdí, že zakázky byly zmanipulované. Netvrdí, že šrot, byty nebo lavičky byly součástí korupčního schématu.
Říká něco jiného.
Že stát má problém, pokud se kolem jednoho z jeho nejvýše postavených manažerů nahromadí tolik mediálně popsaných otázek a odpověď zní většinou: prověřujeme, nekomentujeme, auditujeme, obchodní tajemství.
Veřejnost nepotřebuje pohádku o zlatě. Nepotřebuje nutrie. Nepotřebuje rodinné ságy, které se rozvětvují pokaždé, když se objeví další otázka.
Veřejnost potřebuje vědět, že stát se svým majetkem hospodaří průhledně. Že veřejné zakázky mají skutečnou kontrolu. Že ceny státního majetku nejsou schované za mlhou obchodního tajemství. A že když se vysvětlují desítky milionů v hotovosti, nestačí legenda — musí existovat stopa.
Kauza Jiřího Svobody proto není jen příběh jednoho muže, jednoho trezoru a jedné státní organizace.
Zdroje
- iRozhlas: nález více než 80 milionů v hotovosti, luxusní hodinky, rodinné vysvětlení a ověřování restitučních/nemovitostních stop.
- Seznam Zprávy: plat „na překážkách“, zlatý padák, vysvětlení přes otce, šrot, firma Trojek, byty a audit prodeje kovového odpadu.
- Zdopravy.cz: prověřované zakázky, Pardubice, Masarykovo nádraží, Brno-Královo Pole, mobiliář/lavičky/koše a rodinná verze o zlatě citovaná z E15.
- RailTarget a Forum24: mediální zmínky o Svobodovi jako možném kandidátovi na ministra dopravy.
- Notářská komora ČR a Finanční analytický úřad: obecný rámec pozůstalosti, dodatečného projednání dědictví a AML pravidel u drahých kovů / hotovostních obchodů.
