Článek
Když se o tom baví holky ve třídě, zní to skoro jako soutěž. Kdo už „to má za sebou“, s kým, kde, jaké to bylo. Smějí se, přehánějí, dělají, že je to hrozně v pohodě. A já se směju s nimi. Přikyvuju. Hraju, že jsem taky v pohodě.
Jenže nejsem.
Když jsem se rozhodla, že do toho půjdu, neměla jsem pocit, že mě někdo nutí. Přítel byl hodný, trpělivý, pořád se ptal, jestli chci. A já jsem si říkala, že vlastně ano. Že už je čas. Že už nejsem malá. Že už to dělají skoro všichni.
Nechtěla jsem být ta poslední. Ta divná. Ta „naivní“.
A taky jsem si myslela, že se něco změní. Že se budu cítit víc dospělá. Víc jako žena. Víc sebevědomá. Že to bude nějaký zlomový moment, po kterém se budu cítit jinak.
Jenže po tom „poprvé“ se nestalo vůbec nic takového.
Nebyla jsem šťastnější. Nebyla jsem klidnější. Nebyla jsem si jistější. Spíš naopak. Měla jsem v sobě zvláštní prázdno. A k tomu pocit, že jsem překročila nějakou hranici, aniž bych si byla jistá, proč vlastně.
Nešlo o to, že by to bylo vyloženě špatné. Nebolelo to, nebylo to traumatické. Ale nebylo to ani hezké. Nebylo to jako ve filmech. Nebylo to „magické“. Bylo to… prostě něco, co se stalo.
A já jsem si pak večer doma lehla do postele a místo nadšení jsem měla chuť brečet. Ne proto, že by mi někdo ublížil. Ale proto, že jsem čekala něco jiného. Něco víc.
Začala jsem si klást otázky, které mě dřív ani nenapadly.
Proč jsem to vlastně udělala?
Chtěla jsem to já, nebo jsem jen nechtěla být pozadu?
Byla jsem na to připravená, nebo jsem si to jen namlouvala?
A hlavně: co když bych si přála, abych ještě počkala?
Je divné litovat něčeho, co všichni prezentují jako „normální krok“. Jako něco, co by tě mělo posunout dopředu. Jako důkaz dospělosti. Připadám si pak hrozně rozmazleně. Jako bych neměla právo cítit se špatně, když se vlastně „nic hrozného nestalo“.
Ale ty pocity tam jsou.
Najednou mám pocit, že jsem o něco přišla. Ne o nevinnost v nějakém pohádkovém smyslu. Spíš o klid. O to, že jsem nad tím nemusela přemýšlet. O to, že jsem nemusela řešit, jestli to bylo správně, nebo ne.
Dřív byl sex něco vzdáleného. Teoretického. Teď je to realita. A s ní přišly i starosti. Strach z těhotenství. Strach z nemocí. Strach z toho, jestli jsem „dost dobrá“. Jestli se mu to líbilo. Jestli mě nebude porovnávat s někým jiným.
A hlavně strach z toho, že už to nejde vrátit.
Někdy mám chuť říct si: klid, to je normální, všichni tím projdou. Ale pak se podívám na sebe a cítím, že já jsem tím možná prošla dřív, než jsem chtěla. Dřív, než jsem byla připravená to opravdu unést psychicky.
Nejtěžší je, že o tom skoro nejde mluvit. Když řekneš, že chceš začít se sexem, všichni tě podporují. Když řekneš, že lituješ, že jsi začala tak brzy, koukají na tebe divně. Jako bys byla zpátečnická. Jako bys říkala něco zakázaného.
Protože se má říkat, že je to super. Že je to osvobozující. Že je to přirozené. A já mám pocit, že jsem jediná, kdo si říká: možná jsem ještě nebyla připravená.
A možná nejde ani o věk v občance. Možná jde o hlavu. O to, jestli to děláš proto, že to opravdu chceš, nebo proto, že máš pocit, že bys měla.
Teď zpětně vidím, že jsem si sex spojovala s tím, že budu „víc milovaná“. Že budu pro něj důležitější. Že když mu dám tohle, tak si mě víc udrží. A to je asi to, co mě na tom bolí nejvíc. Že jsem to možná neudělala úplně kvůli sobě.
Nechci říct, že toho lituju úplně. Nechci se trestat. Nechci si říkat, že jsem udělala chybu, která mi zničila život. Ale někde hluboko ve mně je tichý hlas, který říká: mohla jsi ještě chvíli počkat. Nic by se nestalo.
A možná je v pořádku si to přiznat. Že ne každá „první zkušenost“ musí být úžasná. Že ne každý, kdo začne se sexem, se cítí připravený. Že někdy zjistíš až zpětně, že jsi šla rychleji, než ti bylo příjemné.
Možná dospívání není o tom dělat věci co nejdřív. Ale o tom učit se poslouchat sebe. I když to znamená jít pomaleji než ostatní. I když to znamená říct si: teď už vím, že bych příště chtěla víc času. Víc jistoty. Víc klidu.
A možná nejdůležitější věc, kterou se teď učím, je tahle: není ostuda litovat. Ostuda by byla nepřiznat si, že jsem se necítila dobře. A znovu jít proti sobě jen proto, že „se to tak dělá“.
