Článek
Když mi bylo patnáct, byla jsem přesvědčená, že jsem strašně dospělá.
Měla jsem pocit, že rozumím vztahům, lásce i lidem kolem sebe. Když se na to dívám zpátky, musím se trochu usmát. Ve skutečnosti jsem byla jen obyčejná holka, která si poprvé spletla obdiv s něčím mnohem větším.
Začalo to na začátku školního roku.
Dostal nás nový učitel češtiny. Nebyl nijak zvlášť mladý ani filmově dokonalý. Jen byl úplně jiný než většina ostatních učitelů. Neřval po nás, nemluvil s námi jako s malými dětmi a dokázal vyprávět o knihách tak, že i lidi, kteří normálně nečetli vůbec nic, poslouchali.
Poprvé jsem si všimla, že se na jeho hodiny těším víc než na ostatní.
Pak jsem si začala všímat dalších věcí.
Jak se usmívá.
Jak gestikuluje rukama.
Jak si pamatuje jména studentů.
Jak dokáže uklidnit celou třídu jedinou větou.
Dnes to zní absurdně, ale tehdy jsem byla přesvědčená, že mezi námi existuje nějaké zvláštní spojení.
Samozřejmě neexistovalo.
Jenže zkuste to vysvětlit patnáctileté holce.
Začala jsem si schválně sedat do první lavice. Doma jsem trávila víc času nad češtinou než nad ostatními předměty. Když mě pochválil za slohovku, měla jsem dobrou náladu celý týden.
A když jednou řekl, že se mu moje práce opravdu líbila, připadala jsem si skoro jako hlavní hrdinka romantického filmu.
Nejhorší bylo, že jsem si postupně začala vytvářet úplně vlastní příběh.
Přemýšlela jsem, jestli si mě všímá víc než ostatních.
Jestli si pamatuje věci, které říkám.
Jestli se na mě někdy podívá o trochu déle.
Každou běžnou situaci jsem si vykládala tak, jak jsem chtěla.
Když se usmál, připadalo mi, že na mě.
Když se zastavil u mé lavice, hledala jsem v tom význam.
Když se mě na něco zeptal, měla jsem pocit, že jsem výjimečná.
Ve skutečnosti jen dělal svoji práci.
Pamatuju si jeden školní výlet, během kterého jsem si definitivně uvědomila, jak moc jsem do celé té fantazie spadla.
Seděli jsme večer kolem ohně a učitelé byli s námi. Náš češtinář vyprávěl nějakou historku z vysoké školy a všichni se smáli.
Já se na něj celou dobu dívala a představovala si úplné nesmysly.
Jaké by bylo si s ním povídat mimo školu.
Jaké by bylo, kdyby byl mladší.
Jaké by bylo, kdybych byla starší.
Dnes se mi chce při té vzpomínce schovat pod stůl.
Ne proto, že bych udělala něco špatného.
Ale protože vidím, jak moc jsem tehdy žila ve vlastní představě.
Nikdy jsem mu nic neřekla. Nikdy jsem mu nenapsala ani neudělala nic nevhodného. Všechno se odehrávalo jen v mojí hlavě.
Přesto mě to ovlivňovalo víc, než bych chtěla přiznat.
Pamatuju si třeba den, kdy jsem zjistila, že má přítelkyni.
Zaslechla jsem to náhodou ve sborovně, když jsem šla něco vyřídit.
A úplně vážně mě to zabolelo.
Jako kdyby mi někdo oznámil, že kluk, do kterého jsem zamilovaná, chodí s jinou.
Přitom ten člověk vůbec netušil, že existuju jinak než jako jedna z mnoha studentek.
To byl asi první moment, kdy jsem si uvědomila, jak zvláštní celá situace vlastně je.
Postupně mě to přešlo. Ne ze dne na den, ale pomalu.
Přišly jiné starosti, jiní kluci, maturita a život mimo školu. A s odstupem několika let tomu konečně rozumím mnohem líp.
Nemyslím si, že jsem byla zamilovaná do konkrétního člověka.
Byla jsem zamilovaná do toho, co představoval.
Do pozornosti.
Do inteligence.
Do pocitu bezpečí.
Do někoho, kdo působil sebejistě v době, kdy jsem sama sebou vůbec jistá nebyla.
A víš co? Myslím, že podobnou zkušenost zažilo mnohem víc lidí, než jsou ochotní přiznat.
Jen se o tom moc nemluví, protože se za to většina z nás zpětně stydí.
Dnes už se tomu dokážu zasmát. Občas, když potkám bývalé spolužačky, si vyprávíme historky ze školy a někdo zmíní právě toho učitele. Vždycky se tvářím nenápadně a doufám, že nikdo netuší, kolik času jsem kdysi strávila přemýšlením nad úplnými nesmysly.
Ale někde uvnitř jsem vlastně ráda, že se to stalo.
Protože mi to připomíná, jak intenzivní umí být dospívání. Jak snadno si člověk vytvoří vlastní svět plný představ a jak skutečné mu ty pocity připadají.
A i když se za to někdy ještě dnes trochu stydím, byla to nakonec jen další kapitola v období, kdy jsme všichni hledali sami sebe — a občas se zamilovali do někoho, koho jsme ve skutečnosti vůbec neznali.
