Článek
Existují dny, kdy člověk prostě chce vypadat dobře.
A pak existují dny, kdy člověk chce vypadat dobře před konkrétním člověkem.
A to je úplně jiná disciplína.
Když se totiž snažíte vypadat dobře před někým, kdo se vám líbí, najednou máte pocit, že každý detail vašeho vzhledu je otázkou života a smrti.
Vlasy musí být perfektní.
Oblečení musí vypadat nenuceně, ale zároveň promyšleně.
A make-up?
Ten musí působit tak, aby to vypadalo, že žádný nemáte.
Což je mimochodem docela náročné, když jste předtím strávili půl hodiny před zrcadlem.
Přesně takhle jsem se letos připravovala na jeden obyčejný den u bazénu.
Tedy obyčejný měl být.
Ve skutečnosti to byl den, kdy jsem se naučila, že voda má neuvěřitelný talent vybrat si ten nejhorší možný okamžik.
Ráno jsem vstala s jedinou myšlenkou.
Dneska bude všechno perfektní.
Nevím, proč jsem si to myslela.
Možná za to mohlo slunce.
Možná letní nálada.
A možná jsem prostě večer předtím zjistila, že na koupaliště má přijít kluk, který se mi líbí.
Říkejme mu třeba Matěj.
Ne že bych kvůli němu plánovala nějakou velkou módní přehlídku.
Samozřejmě že ne.
Jen jsem si asi třikrát převlékla plavky.
Pak jsem se asi deset minut rozhodovala, jestli si vezmu šortky nebo sukni.
Nakonec jsem si vzala šortky.
Pak jsem si to rozmyslela.
A vzala si sukni.
Pak jsem se podívala do zrcadla.
A vzala si zase šortky.
Prostě úplně normální příprava na koupaliště.
Největší problém ale nastal u make-upu.
Chtěla jsem vypadat přirozeně.
Takže jsem si dala trochu řasenky.
Trochu korektoru.
Trochu bronzeru.
Trochu tvářenky.
A trochu lesku na rty.
Když jsem skončila, podívala jsem se na sebe do zrcadla.
„Perfektní,“ řekla jsem.
A přesně v tu chvíli jsem si uvědomila, že jdu k bazénu.
K bazénu.
K vodě.
A já jsem měla na obličeji make-up.
Tohle nebyl úplně promyšlený plán.
Ale rozhodla jsem se, že budu opatrná.
„Já do vody nepůjdu,“ oznámila jsem kamarádce, když jsme dorazily.
Kamarádka se na mě podívala.
„Proč?“
„Protože mám make-up.“
„Ty jdeš na koupaliště a nechceš do vody?“
„Ne.“
„Proč?“
„Protože mám make-up.“
„To už jsi říkala.“
„Takže víš proč.“
Kamarádka se zasmála.
„A co když přijde Matěj?“
„Tak budu sedět tady.“
„A co když bude ve vodě?“
„Tak se budu dívat.“
„A co když tě pozve do vody?“
„Tak řeknu ne.“
Kamarádka se na mě podívala.
„Ty jsi úplně mimo.“
„Já vím.“
První půlhodinu všechno fungovalo.
Seděla jsem na dece.
Opalovala se.
Popíjela limonádu.
A každých asi pět minut jsem se nenápadně rozhlédla kolem.
Samozřejmě nenápadně.
Takže jsem se podívala doprava.
Pak doleva.
Pak zase doprava.
A když jsem ho uviděla, okamžitě jsem se otočila.
„Je tady,“ zašeptala jsem.
„Kdo?“
„Matěj.“
Kamarádka se podívala.
„Kde?“
„Nedívej se tam!“
„Tak kde je?“
„Tam.“
„Kde tam?“
„U bazénu.“
Kamarádka se otočila.
Já jsem ji okamžitě chytila za ruku.
„Říkala jsem, ať se nedíváš!“
„Tak proč mi říkáš, že tam je?“
„Já nevím!“
Tohle byl přesně ten moment, kdy jsem zjistila, že moje chování není úplně normální.
Matěj byl u bazénu s kamarády.
Smál se.
Povídal si.
A vypadal úplně v pohodě.
Já jsem se snažila tvářit, že je mi úplně jedno, že tam je.
Což samozřejmě znamenalo, že jsem na něj myslela ještě víc.
Po nějaké době jsem si všimla, že se na mě podíval.
„Podíval se na mě,“ řekla jsem.
Kamarádka se ani neotočila.
„Tak se taky podívej.“
„Nemůžu.“
„Proč?“
„Protože by věděl, že jsem ho viděla.“
„On ví, že jsi ho viděla.“
„Jak to může vědět?“
„Protože na něj koukáš už deset minut.“
„Já na něj nekoukám.“
„Dobře.“
„Fakt ne.“
„Jasně.“
V tu chvíli jsem se rozhodla, že už toho mám dost.
Nebudu se pořád schovávat na dece.
Vstala jsem.
„Jdu do vody.“
Kamarádka na mě překvapeně pohlédla.
„Cože?“
„Jdu do vody.“
„A make-up?“
Podívala jsem se na ni.
„To zvládne.“
To byla moje druhá chyba.
První byla, že jsem si ráno udělala make-up.
Druhá byla, že jsem si myslela, že make-up zvládne koupaliště.
Došla jsem k bazénu.
Matěj byl pořád tam.
Samozřejmě.
Voda byla příjemná.
Vlezla jsem dovnitř.
Pomalu.
Opatrně.
Tak, aby mi voda nesáhla na obličej.
Vypadalo to asi trochu zvláštně.
Stála jsem ve vodě po pás a hlavu držela tak vysoko, jako bych se snažila vyhnout dešti.
Kamarádka se smála.
„Co děláš?“
„Nic.“
„Proč máš hlavu tak vysoko?“
„Protože…“
Vymýšlela jsem odpověď.
„Protože si užívám výhled.“
„Jaký výhled?“
„Na oblohu.“
„Je tam mrak.“
„Je krásný.“
Kamarádka si zakryla obličej.
„Ty jsi fakt případ.“
Nakonec jsem se rozhodla, že musím být normální.
Vždyť jsem přece u bazénu.
Nemůžu se bát vody jen kvůli řasence.
Tak jsem se nadechla.
A ponořila se.
Jen na chvíli.
Když jsem se vynořila, měla jsem pocit, že všechno proběhlo dobře.
Otřela jsem si oči.
Upravila vlasy.
A podívala se na kamarádku.
„Vidíš?“
„Co?“
„Make-up drží.“
Kamarádka se na mě podívala.
Její výraz se změnil.
„Co je?“
„Nic.“
„Co je?“
„Vůbec nic.“
„Proč se tak tváříš?“
„Podívej se do zrcátka.“
Vytáhla jsem mobil.
Otevřela přední kameru.
A málem jsem se utopila podruhé.
Moje řasenka byla všude.
Pod očima.
Na víčkách.
Trochu na tvářích.
Vypadala jsem, jako kdybych právě přežila velmi emotivní rozchod s někým, koho jsem nikdy nepoznala.
„Ne.“
Kamarádka se začala smát.
„Co ne?“
„Tohle ne.“
„Je to jen řasenka.“
„Já vím.“
„Tak si ji utři.“
„Nemůžu.“
„Proč?“
A právě v tu chvíli se objevil Matěj.
„Ahoj,“ řekl.
Já jsem ztuhla.
Kamarádka ztichla.
Matěj se na mě usmál.
„Jak se máte?“
„Dobře,“ řekla jsem.
Snažila jsem se usmát.
Ale najednou jsem měla pocit, že mi oči hoří.
„Co jste tady?“
„Koupeme se,“ řekla kamarádka.
Děkuji.
Tohle bylo opravdu důležité vysvětlení.
Matěj se zasmál.
„To vidím.“
Já jsem mezitím přemýšlela, jak si nenápadně zakrýt obličej.
Ruce jsem ale měla mokré.
Ručník byl daleko.
A kamarádka se evidentně rozhodla, že mi v této situaci nepomůže, protože se snažila nesmát.
„Ty jsi v pohodě?“ zeptal se Matěj.
„Jo.“
„Fakt?“
„Jo.“
„Máš něco pod očima.“
A je to.
Konec.
Tak dlouho jsem se připravovala na to, abych před ním vypadala dobře.
A teď jsem stála ve vodě s make-upem rozmazaným po celém obličeji.
„To je…“
Hledala jsem nějaké vysvětlení.
„To je nový styl.“
Matěj se zasmál.
„Aha.“
„Letní.“
„Jasně.“
„Vodní.“
„Rozumím.“
„Takový…“
„Máš řasenku všude.“
„Díky.“
Kamarádka už to nevydržela a začala se smát.
Já jsem se smála taky.
Protože co jiného jsem mohla dělat?
Vylezla jsem z vody a šla si umýt obličej.
Když jsem se vrátila, už jsem neměla žádný make-up.
Ani řasenku.
Ani bronzer.
Ani tvářenku.
Nic.
Jen mokré vlasy a výraz člověka, který právě prohrál velmi důležitou životní bitvu.
Čekala jsem, že Matěj bude pryč.
Nebyl.
Seděl pořád u bazénu.
A když mě uviděl, usmál se.
„Tak co? Už je všechno v pohodě?“
„Jo.“
„Škoda.“
„Proč?“
„Ten vodní styl byl zajímavý.“
„Moc vtipný.“
Sedla jsem si vedle kamarádky.
A najednou se stalo něco zvláštního.
Já jsem přestala řešit, jak vypadám.
Bylo mi to jedno.
Neměla jsem make-up.
Vlasy jsem měla úplně mokré.
A už jsem se nesnažila vypadat dokonale.
A právě tehdy jsem se začala cítit nejlíp.
S Matějem jsme se ještě chvíli bavili.
A nakonec jsme se všichni společně šli koupat.
Tentokrát už jsem si obličej nehlídala.
Klidně jsem se potápěla.
Smála se.
Cákala vodu.
A bylo mi úplně jedno, co si kdo myslí.
Když jsem večer přišla domů, podívala jsem se do zrcadla.
Bez make-upu.
S rozcuchanými vlasy.
A musela jsem se smát.
Celé ráno jsem strávila přípravou na to, abych vypadala přirozeně.
A nakonec jsem zjistila, že nejpřirozeněji jsem vypadala ve chvíli, kdy mi voda smyla úplně všechno.
Takže jsem se vlastně celý den snažila o něco, co nakonec udělala voda za mě.
Od té doby už vím, že pokud se vám někdo líbí, nemusíte kvůli němu vypadat dokonale.
Protože člověk, který vás bude mít rád, nebude řešit, jestli máte perfektní řasenku.
A pokud ho odradí pár rozmazaných černých šmouh pod očima, možná to stejně nebyl ten pravý.
Já jsem si z toho dne odnesla dvě věci.
Za prvé: vodě se nedá věřit.
A za druhé: když se snažíte před někým vypadat dokonale, často se právě tehdy stane něco, co vám celý plán překazí.
A možná je to vlastně dobře.
Protože zatímco jsem se ráno snažila být tou nejlepší verzí sebe sama, u bazénu jsem byla nakonec jen obyčejná holka s rozmazanou řasenkou.
A víte co?
Matěj se se mnou bavil i tak.
Takže příště už make-up klidně vynechám.
Tedy…
Možná ne úplně.
Člověk se přece jen nemusí vzdát všech svých jistot.
Ale vodě už rozhodně nevěřím.
Ani trochu.
