Článek
Existují dva druhy lidí na pláži.
Ti, kteří si pečlivě hlídají čas, pravidelně se mažou opalovacím krémem a každou chvíli kontrolují, jestli už nejsou na slunci moc dlouho.
A pak jsou lidé jako já.
Ti, kteří si řeknou:
„Já si jen na chvíli lehnu.“
A pak se probudí o dvě hodiny později a zjistí, že jejich obličej má úplně jinou barvu než zbytek těla.
Přesně to se mi stalo letos na dovolené.
A jestli si myslíte, že člověk nemůže usnout na pláži, když je kolem něj hluk, děti křičí, někdo hraje míč a do očí mu svítí slunce, dovolte mi, abych vás vyvedla z omylu.
Já dokážu usnout prakticky kdekoliv.
Jednou jsem skoro usnula v autě na parkovišti.
Jednou ve vlaku.
A jednou dokonce při sledování filmu, který jsem sama navrhla.
Takže když jsme jednoho krásného letního dne dorazili na pláž, bylo mi jasné, že můj největší nepřítel nebude slunce.
Bude to spánek.
Ráno jsme vstali docela brzy. Což je na dovolené podle mě zločin proti lidskosti.
Člověk přece není na dovolené proto, aby vstával v sedm ráno.
Je tam proto, aby spal dlouho, jedl něco dobrého a pak se rozhodoval, jestli se mu vůbec chce vstát z lehátka.
Jenže rodiče měli jiný názor.
„Vstáváme,“ oznámila máma.
„Kolik je?“
„Půl osmé.“
„To je ještě noc.“
„Není.“
„Pro mě ano.“
Nakonec jsem se nějak dostala z postele, oblékla se a vyrazili jsme na pláž.
Když jsme dorazili, byla jsem ještě trochu ospalá.
Ale to mělo výhodu.
Našla jsem si místo, položila ručník, lehla si a okamžitě jsem začala přemýšlet, jak moc je společensky přijatelné znovu usnout.
„Neusínej,“ řekla máma.
Podívala jsem se na ni.
„Já nespím.“
„Ale máš zavřené oči.“
„Odpočívám.“
„A proč jsi tak ticho?“
„Odpočívám potichu.“
Máma se na mě chvíli dívala.
„Namaž se.“
„Jasně.“
„Slibuješ?“
„Ano.“
A právě tady se odehrála zásadní chyba celého dne.
Řekla jsem „jasně“.
Ale neudělala jsem nic.
Místo toho jsem si lehla na ručník.
Zavřela oči.
A řekla si:
Jen na minutku.
Jednu jedinou minutku.
Opravdu.
Jenže moje tělo mělo jiný plán.
Nevím, jak dlouho jsem spala.
Možná hodinu.
Možná dvě.
Možná jsem během spánku zestárla o deset let.
Probudila jsem se až ve chvíli, kdy jsem měla pocit, že mě někdo sleduje.
Otevřela jsem oči.
Nade mnou stála máma.
„Dobré ráno,“ řekla.
Podívala jsem se na ni.
„Kolik je?“
„Jedenáct.“
„Cože?“
„Jedenáct.“
Posadila jsem se.
„Jako jedenáct dopoledne?“
Máma se na mě podívala.
„Ne. Jedenáct večer.“
Na chvíli jsem jí uvěřila.
Pak jsem si všimla slunce.
„To si děláš srandu.“
„Vůbec.“
„Já spala tři hodiny?“
„Ano.“
„To není možné.“
„Je.“
„A proč jsi mě nevzbudila?“
Máma se zamyslela.
„Zkoušela jsem to.“
„Kdy?“
„Asi před hodinou.“
„A co jsem řekla?“
„Řekla jsi, ať tě nechám být.“
„Já?“
„Ano.“
„To bych nikdy neřekla.“
Máma se usmála.
„Řekla jsi to velmi přesvědčivě.“
Začala jsem se smát.
A pak jsem si všimla, že mě trochu pálí obličej.
„Mami?“
„Ano?“
„Proč mě pálí obličej?“
Máma se na mě podívala.
A v tu chvíli se její výraz změnil.
„Ty ses nenamazala.“
„Ale namazala.“
„Kdy?“
„Předtím.“
„Kdy předtím?“
„No…“
Neměla jsem odpověď.
„Myslela jsem, že jsem se namazala.“
Máma si povzdechla.
„Nemyslela.“
„Dobře.“
„Ty ses vůbec nenamazala.“
„Dobře.“
„A spala jsi na slunci.“
„Dobře.“
„Tři hodiny.“
„Mami, už to chápu.“
„Tak se podívej do zrcátka.“
Vytáhla jsem telefon.
Otevřela přední kameru.
A málem jsem spadla z ručníku.
„CO TO JE?“
Na displeji jsem viděla člověka, kterého jsem poznávala jen podle očí.
Můj obličej byl rudý.
Ne trochu červený.
Ne lehce opálený.
Rudý.
Úplně.
Jako rajče.
Jako paprika.
Jako někdo, kdo strávil tři hodiny pod lampou a potom se rozhodl, že to ještě nebylo dost.
„Já vypadám hrozně!“
Máma se snažila nesmát.
„Trochu jsi zčervenala.“
„Trochu?“
„Dobře. Hodně.“
„Vypadám jako rajče.“
„Trochu.“
„Mami!“
„Dobře, jako hodně zralé rajče.“
To mě samozřejmě vůbec neuklidnilo.
Začala jsem si prohlížet obličej.
Čelo červené.
Nos červený.
Tváře červené.
Brada červená.
Celý obličej měl jednu jedinou barvu.
A samozřejmě se právě v tu chvíli objevil můj táta.
„Tak co?“ zeptal se.
„Nic.“
„Jak ses vyspala?“
„Dobře.“
Táta se na mě podíval.
„Ty jsi usnula na slunci?“
„Ne.“
„Tak proč vypadáš jako rajče?“
„Protože je mi zima.“
Táta se podíval na slunce.
„Je třicet stupňů.“
„Mně je zima.“
„Aha.“
„Ano.“
Táta se začal smát.
A to byla chvíle, kdy jsem se rozhodla, že s rodinou už dnes nebudu komunikovat.
Jenže můj problém měl pokračování.
Když jsme šli později do restaurace, snažila jsem se tvářit, že se nic nestalo.
Což je těžké, když vypadáte, jako kdybyste se právě pohádali se sluncem a slunce vyhrálo.
Sedla jsem si ke stolu.
Číšník se na mě podíval.
Pak na mámu.
Pak zase na mě.
„Jste v pořádku?“
„Ano.“
„Nepotřebujete něco?“
„Ne.“
„Jste si jistá?“
„Ano.“
„Protože jste…“
„Já vím.“
Číšník raději odešel.
Kamarádka, která s námi byla na dovolené, se na mě podívala.
„Ty jsi fakt červená.“
„Děkuju.“
„Ne, jako fakt hodně.“
„Děkuju podruhé.“
„Vypadáš jako…“
„Jestli řekneš rajče, odcházím.“
Kamarádka se odmlčela.
„Tak co?“
„Nic.“
„Dobře.“
„Co jsi chtěla říct?“
„Paprika.“
„Tak to je ještě horší.“
Celý večer jsem se snažila schovávat obličej.
Nosila jsem kšiltovku.
Sluneční brýle.
Vlasy jsem si dala dopředu.
V jednu chvíli jsem dokonce přemýšlela, že si přes obličej přehodím ručník.
„Tohle není normální,“ řekla kamarádka.
„Já vím.“
„Můžeš si za to sama.“
„Já vím.“
„Příště se namažeš.“
„Ano.“
„A nebudeš spát na slunci.“
„Ano.“
„A budeš pít vodu.“
„Ano.“
„Tak proč se směješ?“
„Protože vypadám jako rajče.“
A v tu chvíli jsme se začaly smát obě.
Protože už mi vlastně nic jiného nezbývalo.
Naštěstí další den už jsem byla chytřejší.
Nebo jsem si to alespoň myslela.
Ráno jsem si vzala opalovací krém.
Namazala jsem se.
A potom ještě jednou.
A potom mě napadlo, že možná není špatné se namazat potřetí.
Tentokrát jsem si dokonce nastavila budík.
„Co to děláš?“ zeptala se máma.
„Nastavuju si budík.“
„Proč?“
„Abych neusnula.“
„Aha.“
„Za hodinu mě vzbudíš.“
„Nemusím.“
„Proč?“
„Protože stejně usneš za deset minut.“
„Neusnu.“
Usnula jsem.
Za osm minut.
Naštěstí tentokrát jsem byla namazaná.
A budík mě vzbudil.
Jenže jsem se probudila přesně ve chvíli, kdy mi na obličej dopadla voda.
Lekla jsem se.
Vyskočila.
A začala křičet.
Vedle mě stál táta s lahví vody.
„Co děláš?!“
„Budím tě.“
„Mohl jsi mě normálně vzbudit!“
„Zkoušel jsem to.“
„Kdy?“
„Před hodinou.“
„Cože?“
„Ne. Dělám si srandu.“
A začal se smát.
Od té doby jsem na pláži už nikdy neusnula.
Tedy skoro nikdy.
Protože být na dovolené a nelehnout si na chvíli na pláž je jako být v cukrárně a nedat si dort.
Ale už vím, že slunce není můj kamarád.
A když si člověk řekne „jen na chvilku si lehnu“, může se z toho snadno stát několik hodin.
A pak se probudí.
Vytáhne telefon.
Podívá se do přední kamery.
A zjistí, že se přes noc změnil v rajče.
Takže pokud máte v létě v plánu opalování, mám pro vás jednu radu.
Namažte se.
Napijte se.
Nastavte si budík.
A pokud usnete, doufejte, že máte alespoň dost silný opalovací krém.
Protože věřte mi.
Není nic horšího než přijít večer do restaurace, podívat se do zrcadla a zjistit, že jste si sice chtěli přivézt z dovolené krásné opálení, ale místo toho jste si odvezli vlastní červenou hlavu.
Já už to každopádně beru s humorem.
A pokaždé, když se mě někdo zeptá, jak jsem se na dovolené opálila, mám připravenou odpověď.
„Výborně. První den jsem byla člověk. Druhý den rajče.“
A nejlepší na tom je, že už se mi nikdo nesměje.
Protože se směju první.
A to je podle mě největší tajemství všech letních trapasů.
Když se dokážete zasmát sami sobě, ostatní už vás nemají čím překvapit.
Jen si příště nastavím budík na deset minut.
Nebo raději na pět.
Protože moje schopnost usnout na slunci je očividně silnější než moje schopnost poučit se z vlastních chyb.
