Článek
Myslím, že selfie je zvláštní vynález.
Člověk si vezme telefon, otočí kameru směrem k sobě a najednou má pocit, že právě vzniká historický dokument.
„Tohle musí být dobrá fotka.“
Následuje pět dalších pokusů.
Na jednom máte divný výraz.
Na druhém zavřené oči.
Na třetím vypadáte, jako byste právě dostali špatnou zprávu.
Na čtvrtém je zase něco špatně s vlasy.
Na pátém konečně řeknete:
„Jo! Tuhle si nechám.“
A přesně to se stalo i mně letos na dovolené.
Jenže jsem si nevšimla jedné maličkosti.
Pozadí.
To, co se odehrávalo za mnou, jsem totiž začala řešit až ve chvíli, kdy už bylo pozdě.
Byli jsme na dovolené u moře a já jsem si jednoho odpoledne řekla, že potřebuju pořádnou letní fotku.
Ne takovou tu obyčejnou.
Chtěla jsem fotku, na které bude všechno.
Moře.
Slunce.
Palmy.
Já.
A ideálně také nějaký ten „náhodný“ výraz, který bude působit, jako že jsem vůbec netušila, že mě někdo fotí.
Přitom jsem samozřejmě věděla úplně přesně, že se fotím sama.
To je kouzlo selfie.
Člověk se tváří přirozeně, zatímco drží telefon dvacet centimetrů od obličeje.
Vybrala jsem si místo na pláži.
Postavila se.
Upravila vlasy.
Zkontrolovala světlo.
A začala fotit.
První selfie.
Ne.
Vypadala jsem unaveně.
Druhá.
Ne.
Měla jsem divný úsměv.
Třetí.
Hrozné.
Čtvrtá.
Pořád nic.
Pátá.
Už lepší.
Šestá.
Ano.
To je ono.
Podívala jsem se na fotku.
Byla perfektní.
Slunce krásně svítilo.
Moře bylo modré.
Vlasy mi foukaly ve větru.
A já jsem vypadala, jako že si užívám nejlepší léto svého života.
Přesně ten typ fotky, u které člověk okamžitě přemýšlí, jaký k ní dá popisek.
Něco krátkého.
Něco nenuceného.
Možná jen slunce a emoji.
Nebo vůbec nic.
Protože když je fotka dost dobrá, nepotřebuje popisek.
Byla jsem nadšená.
Poslala jsem ji kamarádce.
„Tak co?“
Odpověď přišla asi za deset sekund.
„HAHAHAHAHAHA.“
Ztuhla jsem.
„Co?“
„Ty jsi fakt neuvěřitelná.“
„Co je?“
„Podívej se na pozadí.“
Podívala jsem se.
Nic.
Moře.
Pláž.
Lehátka.
Lidé.
Počkat.
Lidé?
Zvětšila jsem fotku.
A najednou jsem si začala všímat věcí, které jsem předtím vůbec neviděla.
Za mnou stál nějaký pán.
A díval se přímo do objektivu.
„Dobře,“ pomyslela jsem si.
„To je jen jeden člověk.“
Pokračovala jsem.
O kousek dál seděla žena.
Také se dívala směrem ke mně.
A vedle ní bylo dítě.
Dítě, které se na fotce tvářilo, jako kdyby právě zjistilo, že jsem mu ukradla zmrzlinu.
„Dobře.“
Zvětšila jsem fotku ještě víc.
A pak jsem to uviděla.
V pozadí byl muž, který se právě pokoušel vstát z lehátka.
Nevím, jak přesně to udělal.
Ale vypadal, jako kdyby bojoval se samotnou gravitací.
Jedna noha nahoře.
Jedna dole.
Ruce rozhozené.
Výraz naprostého zoufalství.
A já?
Já jsem byla v popředí.
Usmívala jsem se.
Vlasy ve větru.
Moře za mnou.
Dokonalá letní fotografie.
A za mnou člověk, který vypadal, že právě prohrál zápas s lehátkem.
„Tohle není možné.“
Kamarádka mi poslala další zprávu.
„A všimla sis toho pána vlevo?“
„Jakého?“
„Toho, co jí.“
„Co jí?“
„Ano.“
Zvětšila jsem fotku.
A skutečně.
Na kraji snímku byl muž, který si právě dával obrovské sousto sendviče.
Ústa měl otevřená.
V ruce držel jídlo.
A přesně v okamžiku, kdy jsem stiskla spoušť, se na něj fotoaparát rozhodl zaměřit.
Výsledek?
Já vypadám jako modelka z letního časopisu.
On vypadá, jako kdyby se snažil sníst celý sendvič najednou.
„Tohle smažu.“
„Ne.“
„Proč ne?“
„Je to nejlepší fotka.“
„Není.“
„Je.“
„Já na ní vypadám dobře.“
„Přesně.“
„Tak proč se směješ?“
„Protože jsi vůbec nezkontrolovala pozadí.“
To byla pravda.
Já jsem si totiž všímala jen sebe.
Vlasy.
Obličej.
Úsměv.
A samozřejmě moje levá strana, která podle mě vždycky vypadá lépe než pravá.
Pozadí mě vůbec nezajímalo.
Až do chvíle, kdy jsem zjistila, že jsem si vlastně vytvořila dokumentární snímek celé pláže.
A to ještě nebylo všechno.
Začala jsem procházet další fotky.
Na jedné jsem našla paní, která právě zvedala ruce nad hlavu.
Nevím proč.
Možná cvičila.
Možná se protahovala.
Možná jen nevěděla, že existuje moje selfie.
Na další byl kluk, který se snažil dostat z vody na nafukovací lehátko.
Podle jeho výrazu to nebyl jednoduchý úkol.
Na jiné fotce se zase dva lidé hádali.
A na jedné úplně vzadu někdo mával.
Přímo na mě.
„Počkej,“ řekla jsem kamarádce.
„Co?“
„Ten člověk vzadu na mě mává.“
„Asi si myslí, že ho fotíš.“
„Já ho nefotím.“
„Ale jsi na pláži.“
„Já fotím sebe.“
„On to neví.“
To byl další problém.
Čím víc jsem fotky prohlížela, tím víc jsem si uvědomovala, že lidé kolem mě pravděpodobně vůbec netušili, že se právě stali součástí mého dokonalého letního momentu.
A já jsem začala přemýšlet.
Co když si někdo z nich všiml, že jsem ho vyfotila?
Co když mě někdo pozná?
Co když tu fotku zveřejním a někdo z těch lidí se uvidí v pozadí?
„Já tu fotku nemůžu dát na internet.“
Kamarádka se na mě podívala.
„Proč?“
„Protože jsou tam lidi.“
„A?“
„Co když se poznají?“
„Tak se poznají.“
„To je divný.“
„Ty jsi na veřejné pláži.“
„Já vím.“
„A nefotila jsi je schválně.“
„Já vím.“
„Tak to neřeš.“
To se snadno řekne.
Já jsem ale začala být posedlá kontrolou pozadí.
Od té chvíle jsem před každou selfie nejdřív zkontrolovala sebe.
Potom okolí.
Potom zase sebe.
Potom okolí.
„Už můžeš fotit?“ zeptala se kamarádka.
„Počkej.“
„Na co?“
„Tam vzadu někdo jde.“
„A?“
„Nechci ho na fotce.“
„Tak počkej, až projde.“
Čekala jsem.
Člověk prošel.
Další člověk přišel.
Čekala jsem znovu.
Pak někdo prošel z druhé strany.
Po deseti minutách jsem pořád neměla fotku.
„Tak jo,“ řekla jsem.
„Co?“
„Dneska selfie nebude.“
Kamarádka se rozesmála.
„Ty jsi úplně posedlá.“
„Já jen nechci mít na fotce cizí lidi.“
„Ale to je dovolená.“
„Já vím.“
„Na dovolené jsou lidé.“
„Já vím.“
„Proto se tomu říká pláž.“
„Dobře.“
Nakonec jsem se rozhodla, že tu původní fotku přece jen zveřejním.
Nejdřív jsem ji ale pořádně prohlédla.
Opravdu pořádně.
Zvětšila jsem každý roh.
Zkontrolovala každého člověka.
Každé lehátko.
Každý kus pláže.
A když jsem byla konečně spokojená, fotku jsem zveřejnila.
Přidala jsem jednoduchý popisek.
A odložila telefon.
O pět minut později mi přišla zpráva.
„Hezká fotka.“
Od kamarádky.
„Díky.“
„Ale všimla sis…“
„Čeho?“
„Podívej se úplně vlevo dole.“
Ne.
Ne.
Prosím.
To už snad není možné.
Otevřela jsem fotku.
Zvětšila jsem levý dolní roh.
A tam byl pes.
Velký pes.
A díval se přímo na mě.
Nejen že se díval.
On měl výraz, který působil, jako kdyby mě soudil.
Vypadalo to, že se ptá:
„Opravdu si myslíš, že jsi na téhle fotce nejzajímavější?“
Já jsem se rozesmála.
„Tak dobře.“
Ten pes byl nejlepší část celé fotky.
A právě tehdy mi došlo, že jsem celou dobu řešila úplně špatnou věc.
Snažila jsem se vytvořit dokonalou fotku.
Takovou, kde budu vypadat skvěle.
Kde bude všechno přesně podle mých představ.
Ale právě všechny ty náhodné věci v pozadí z ní nakonec udělaly fotku, která mě opravdu bavila.
Pán bojující s lehátkem.
Muž se sendvičem.
Paní s rukama nad hlavou.
Kluk zápasící s nafukovacím lehátkem.
A pes, který mě soudil.
Kdybych si jich nevšimla, měla bych jen další obyčejnou selfie.
Hezkou, ale úplně normální.
Takhle mám fotku, na kterou se budu smát ještě za několik let.
A možná je to přesně to, co by měly letní fotografie zachycovat.
Ne dokonalost.
Ale realitu.
Protože když jste na dovolené, nemůžete ovlivnit všechno, co se kolem vás děje.
Nemůžete zařídit, aby za vámi nikdo neprošel.
Nemůžete zastavit člověka, který si právě chce dát sendvič.
Nemůžete přikázat psovi, aby se na vás nedíval.
A vlastně ani nemusíte.
Stačí se podívat na fotku a vzpomenout si, jaký to byl den.
Na tu pláž.
Na moře.
Na smích.
Na všechny ty náhodné lidi.
A na psa, který vás zřejmě dodnes považuje za člověka s příliš vysokým sebevědomím.
Od té doby už si při focení dávám pozor na pozadí.
Ale ne tolik jako dřív.
Nejdřív se podívám, jestli tam není něco opravdu trapného.
Pak se podívám na sebe.
A potom už to neřeším.
Protože nejlepší fotky stejně často vzniknou ve chvíli, kdy nemáte všechno pod kontrolou.
A pokud se vám někdy stane, že si pořídíte perfektní selfie a až doma zjistíte, že je v pozadí něco naprosto nečekaného?
Nezoufejte.
Možná právě ten člověk, pes nebo člověk bojující s nafukovacím lehátkem udělá z vaší obyčejné fotky tu nejlepší vzpomínku z celého léta.
Jen si příště nezapomeňte zkontrolovat pozadí.
Nebo ještě lépe…
Nekontrolujte ho vůbec.
Protože nikdy nevíte, kdo vám tam právě dělá nejlepší fotobombing vašeho života.
