Článek
Myslím, že každý člověk někdy zažije ten krásný pocit, kdy se podívá do zrcadla a řekne si:
„Tak jo. Dneska mi to fakt sluší.“
Člověk si upraví vlasy.
Zkontroluje outfit.
Trochu se otočí do strany.
Pak na druhou.
Usměje se.
A nakonec odejde z domu s pocitem, že kdyby ho dnes někdo vyfotil, rozhodně by se nemusel bát, jak bude na fotce vypadat.
Já jsem přesně tenhle pocit měla letos v létě.
A potom jsem uviděla fotky.
Ale začněme od začátku.
Jednoho krásného letního dne jsme se s kamarádkami chystaly ven. Měly jsme v plánu projít se po městě, zajít si na zmrzlinu a potom se přesunout k vodě.
Prostě ideální letní den.
A já jsem se rozhodla, že tentokrát budu vypadat opravdu dobře.
Ne že bych se normálně oblékala špatně.
Ale ten den jsem chtěla něco speciálního.
Něco, co bude působit, jako že jsem se vůbec nesnažila, ale zároveň bude všem jasné, že jsem si s výběrem oblečení dala práci.
Což je podle mě úplně nejvyšší úroveň módy.
Vypadat, jako že jste nic neřešili, přestože jste před zrcadlem strávili čtyřicet minut.
Začala jsem vybírat.
Nejdřív jsem si vzala jedny kraťasy.
Pak druhé.
Pak jsem si řekla, že kraťasy nejsou dost zajímavé.
Tak jsem vytáhla sukni.
Sukně byla hezká.
Ale nehodila se k tričku.
Takže jsem změnila tričko.
Potom mi ale neseděly boty.
Změnila jsem boty.
Pak jsem se podívala do zrcadla.
„Ne.“
Nevím přesně, co bylo špatně.
Ale něco špatně bylo.
Tak jsem se převlékla znovu.
Po asi půl hodině jsem konečně našla kombinaci, která mi připadala perfektní.
Měla jsem letní sukni, jednoduché tričko, tenisky a pár doplňků.
Vlasy jsem si upravila tak, aby vypadaly přirozeně.
To znamená, že jsem se je asi třikrát snažila natočit a pak jsem je schovala pod čelenku.
Ale výsledek se mi líbil.
Podívala jsem se na sebe do zrcadla.
A řekla jsem si:
„Dneska jsem fakt stylová.“
To byla moje první chyba.
Protože vesmír nemá rád přílišné sebevědomí.
Když jsem dorazila za kamarádkami, okamžitě jsem čekala nějakou reakci.
„Tak co?“ zeptala jsem se.
Kamarádka si mě prohlédla.
„Co jako?“
„Nic.“
„Proč se ptáš?“
„Neptám.“
„Ptáš.“
„Jen jsem se chtěla zeptat, kam půjdeme.“
„Na zmrzlinu.“
„Aha.“
Kamarádka se na mě znovu podívala.
„Ty sis dneska nějak dala záležet.“
„Cože?“
„Na oblečení.“
„Ne.“
„Tak jo.“
„Já se oblékla úplně normálně.“
„Jasně.“
„Fakt.“
„Dobře.“
A tím bylo téma uzavřené.
Tedy alespoň pro ně.
Já jsem se ale cítila skvěle.
Šla jsem ulicí a měla jsem pocit, že všechno sedí.
Vlasy držely.
Oblečení bylo pohodlné.
Boty mě netlačily.
Dokonce ani nebylo příliš horko.
Začínala jsem si myslet, že dnešek je můj den.
A pak jsme začaly fotit.
To byla moje druhá chyba.
Kamarádka vytáhla telefon.
„Pojďte, uděláme si fotku.“
Samozřejmě jsem souhlasila.
Postavila jsem se.
Usmála se.
Naklonila hlavu.
A čekala.
„Hotovo,“ řekla.
„Ukaž.“
Podívala jsem se na fotku.
„Jo, dobrý.“
Na první pohled vypadala úplně normálně.
Takže jsem byla spokojená.
Pokračovaly jsme v procházce.
Další fotka.
Další.
A další.
Na jedné jsem se smála.
Na druhé jsem se dívala do dálky.
Na třetí jsem šla a kamarádka mě vyfotila, aniž bych o tom věděla.
A právě tahle fotka se později stala mým nepřítelem.
Ale k tomu se ještě dostaneme.
Odpoledne jsme se přesunuly k vodě.
Sedly jsme si na deku a já jsem si pořád připadala jako někdo, kdo má opravdu povedený outfit.
Dokonce jsem si jednou nenápadně zkontrolovala svůj odraz v mobilu.
„Pořád dobrý,“ pomyslela jsem si.
„Pořád stylová.“
Večer jsem přišla domů.
Osprchovala se.
Převlékla se do pyžama.
A úplně spokojeně si lehla do postele.
Pak mi kamarádka poslala fotky.
„Tady jsou dnešní fotky.“
Otevřela jsem první.
Hezká.
Druhá.
Taky dobrá.
Třetí.
Ušla.
Čtvrtá.
Hm.
Pátá.
Počkat.
Šestá.
Cože?
Zvětšila jsem fotku.
A začala jsem ji zkoumat.
Nejdřív jsem si všimla vlasů.
„Proč mám takhle vlasy?“
Přiblížila jsem fotku.
„Proč se tak tvářím?“
Ještě větší přiblížení.
„Proč mám jedno oko menší než druhé?“
Pak jsem se zaměřila na oblečení.
A tam to začalo být opravdu zajímavé.
Sukně, která mi ráno připadala perfektní, se na fotce podivně krčila.
Tričko bylo zastrčené tak, že to vypadalo, jako bych ho zastrčila omylem.
Čelenka se posunula na stranu.
A moje tenisky?
Jedna byla úplně špinavá.
„To není možné.“
Přepnula jsem na další fotku.
Na ní jsem vypadala ještě hůř.
Na jedné fotografii jsem šla a koukala dolů.
Vypadalo to, jako bych právě hledala něco, co jsem ztratila.
Na další jsem se smála s otevřenou pusou.
Nevím proč.
Možná mi někdo něco řekl.
Ale na fotce jsem vypadala, jako kdybych právě zjistila nějakou velmi špatnou zprávu a rozhodla se ji oslavit.
A pak jsem našla tu nejhorší.
Tu fotku, kterou jsem původně vůbec nechtěla vidět.
Šla jsem po chodníku.
Vítr mi foukal do vlasů.
Sukně se trochu zvedla.
Jedna ruka byla ve vzduchu.
Druhá držela telefon.
A obličej?
Nemám slov.
Vypadala jsem jako člověk, který se právě snaží odehnat imaginární mouchu.
„Tohle jsem já?“
Ano.
Byla jsem to já.
Stejná holka, která se ráno před zrcadlem podívala na svůj outfit a pomyslela si:
„Perfektní.“
Teď jsem seděla na posteli a přemýšlela, jestli jsem celý den chodila po městě takhle.
„Proč mi nikdo neřekl, že vypadám takhle?“
Napsala jsem kamarádce.
Odpověď přišla okamžitě.
„Jak jako takhle?“
„Podívej se na ty fotky.“
„Vždyť jsou dobrý.“
„Nejsou.“
„Jsou.“
„Podívej se na mě.“
„Vypadáš normálně.“
„Na téhle fotce mám úplně divné vlasy.“
„To je vítr.“
„A tady mám divný obličej.“
„To se jen směješ.“
„A tady mi leze tričko.“
„To je móda.“
„A tady vypadám, jako že utíkám před včelou.“
„To je umělecká fotka.“
„Ty mi vůbec nepomáháš.“
„Já ti pomáhám. Říkám, že vypadáš dobře.“
Odložila jsem telefon.
Možná měla pravdu.
Možná jsem jenom byla zvyklá vidět se v zrcadle.
A zrcadlo mi ukazuje přesně to, co chci vidět.
Fotka je jiná.
Zachytí vás v okamžiku, kdy nemáte připravený výraz.
Kdy si neupravujete vlasy.
Kdy nestojíte rovně.
Kdy se nesnažíte vypadat dobře.
A najednou zjistíte, že ve skutečnosti takhle vypadáte většinu dne.
Což je trochu děsivé.
Ale vlastně i osvobozující.
Protože nikdo přece nevypadá celý den jako na profilové fotce.
Nikdo nechodí pořád dokonale upravený.
Nikdo nemá každý krok dokonale promyšlený.
A pokud ano, chtěla bych vědět, jak to dělá.
Já jsem se každopádně rozhodla, že se na ty fotky podívám ještě jednou.
Tentokrát bez kritiky.
A najednou jsem si všimla něčeho jiného.
Na většině fotek jsem se smála.
Opravdu.
Ne takovým tím nuceným úsměvem.
Smála jsem se s kamarádkami.
Bavila jsem se.
Užívala si den.
A to bylo mnohem důležitější než to, jestli mám na jedné fotce křivě čelenku.
Takže jsem nakonec kamarádce napsala:
„Dobře. Můžeš mi poslat všechny.“
„I tu, kde vypadám divně?“
„Hlavně tu.“
„Proč?“
„Protože už mě zajímá.“
A tím jsem udělala něco, co bych dřív nikdy neudělala.
Přestala jsem řešit, jestli na každé fotce vypadám dokonale.
Dokonce jsem jednu z těch „hrozných“ fotek zveřejnila.
Ne tu úplně nejhorší.
Nejsem zase úplný hrdina.
Ale jednu, na které jsem měla rozcuchané vlasy a smála se.
A víte co?
Nikdo mi nenapsal:
„Proboha, co to máš na sobě?“
Nikdo neřešil moji sukni.
Nikdo si nevšiml špinavé boty.
A nikdo mi neřekl, že vypadám jako někdo, kdo honí imaginární včelu.
Všichni viděli prostě fotku z léta.
A já jsem pochopila jednu věc.
Dokonalý outfit není ten, ve kterém vypadáte skvěle na každé fotce.
Dokonalý letní outfit je ten, ve kterém se cítíte dobře, můžete se hýbat, smát se, běhat na zmrzlinu a vůbec neřešit, jestli máte tričko trochu nakřivo.
Protože pokud budete celý den přemýšlet nad tím, jak vypadáte, můžete sice na fotkách vypadat perfektně.
Ale možná si vůbec neužijete den.
A to by byla mnohem větší škoda.
Takže dnes už se před odchodem z domu samozřejmě pořád podívám do zrcadla.
Zkontroluju vlasy.
Oblečení.
Boty.
Možná se i dvakrát otočím.
Ale už se nesnažím být dokonalá.
A když mi někdo pošle fotku, na které vypadám úplně příšerně?
Nejdřív se vyděsím.
Potom ji zvětším.
Pak si řeknu:
„To snad nemyslí vážně.“
A nakonec se začnu smát.
Protože přesně takhle vypadá skutečný život.
Ne jako dokonale naaranžovaná fotka.
Ale jako série náhodných momentů, na kterých máte někdy perfektní outfit, někdy špatný účes a občas výraz, který byste nejraději vymazali z historie lidstva.
A právě tyhle fotky jsou nakonec často ty nejlepší.
Protože až se za pár let podívám zpátky, možná si nebudu pamatovat, co jsem měla ten den na sobě.
Ale budu si pamatovat, že jsem byla s kamarádkami, jedla zmrzlinu, smála se a užívala si léto.
A to je podle mě mnohem důležitější než dokonalý outfit.
I když…
Tu špinavou botu bych na těch fotkách klidně oželela.
