Článek
Existují dva typy lidí.
Ti, kteří ve škole přesně vědí, co odpovědět, a potom ti, kteří zvednou ruku jen proto, že se na chvíli nechají unést pocitem, že možná něco vědí.
Já patřím do té druhé skupiny.
A přesně tak začal jeden z nejtrapnějších okamžiků mého školního života.
Bylo pondělí ráno a měli jsme občanskou výchovu. Já jsem seděla v lavici, opírala si hlavu o ruku a přemýšlela, jestli se dá nějak nenápadně přežít celá vyučovací hodina bez jediného zapojení.
Naše učitelka se postavila před tabuli.
„Takže,“ řekla, „zkusíme si zopakovat látku z minulého týdne.“
V tu chvíli jsem věděla, že je zle.
Minulý týden jsem totiž sice ve škole byla, ale moje duše rozhodně ne.
Něco jsem si zapisovala.
Něco jsem poslouchala.
A většinu času jsem přemýšlela o tom, co si dám k obědu.
Učitelka začala pokládat otázky.
První otázka.
Ticho.
Druhá otázka.
Ticho.
Třetí otázka.
Někdo odpověděl.
Já jsem dál seděla a doufala, že na mě nepřijde řada.
Jenže potom se učitelka podívala přímo na mě.
„Tak třeba ty.“
V hlavě mi okamžitě začalo blikat varovné světlo.
„Já?“
„Ano.“
Usmála se.
„Co podle tebe znamená, když mluvíme o společenských hodnotách?“
A tady nastal problém.
Já jsem totiž věděla, co jsou hodnoty.
A věděla jsem, co znamená společnost.
Ale dohromady?
Najednou nic.
Mozek mi úplně vypnul.
Podívala jsem se na spolužačku vedle mě.
Doufala jsem, že mi nějakým nenápadným pohybem pomůže.
Nepomohla.
Jen na mě zírala.
Učitelka čekala.
Celá třída čekala.
A já měla pocit, že pokud neřeknu něco během následujících dvou sekund, všichni si všimnou, že absolutně netuším.
Tak jsem začala mluvit.
„No… společenské hodnoty jsou vlastně…“
Pauza.
V hlavě nic.
„…hodnoty, které… společnost… nějakým způsobem… hodnotí.“
Jakmile jsem to řekla, věděla jsem, že je špatně.
Ale místo abych přestala, pokračovala jsem.
„A vlastně jde o to, že lidé mají určité hodnoty, které jsou společenské, protože je má společnost.“
Ticho.
Začínala jsem si uvědomovat, že se řítím do propasti.
Jenže už nebylo cesty zpět.
„Takže třeba když je něco společensky hodnotné, tak to znamená, že to má nějakou hodnotu pro společnost, protože společnost to považuje za hodnotné.“
V tu chvíli se někdo vzadu začal smát.
Já se na něj podívala.
A najednou mi došlo, co právě dělám.
Nic neříkám.
Jen skládám stejná slova do různých vět a doufám, že to začne dávat smysl.
Nedávalo.
Ani trochu.
Učitelka se na mě dívala s výrazem člověka, který se snaží pochopit, jestli jsem právě řekla odpověď, nebo nějakou filozofickou hádanku.
„Takže…“ řekla opatrně.
„Ano,“ přikývla jsem.
Ani nevím, na co jsem přikyvovala.
„Můžeš to zkusit říct trochu jednodušeji?“
A tím mě dostala.
Protože jednodušeji jsem to rozhodně neuměla.
„No…“
Podívala jsem se na tabuli.
„Je to…“
Další pauza.
„Prostě něco, co je pro lidi důležité.“
Ticho.
Tentokrát ale trochu jiné.
Učitelka přikývla.
„Ano.“
Zvedla jsem obočí.
Fakt?
Opravdu jsem to trefila?
„A proč?“ zeptala se.
V tu chvíli jsem měla pocit, že mě zradil celý vesmír.
„Protože…“
Mozek začal znovu panikařit.
„…protože kdyby to nebylo důležité, tak by to nebylo důležité.“
Někdo se rozesmál.
Pak další.
A potom už se smála skoro celá třída.
Já jsem se chtěla schovat pod lavici.
Učitelka si zakryla pusu rukou.
„Dobře,“ řekla a snažila se nesmát.
„Myslím, že to dnes necháme.“
Sedla jsem si.
Spolužačka vedle mě se ke mně naklonila.
„Co to bylo?“
„Nevím.“
„Ty jsi to věděla?“
„Ne.“
„Tak proč jsi pořád mluvila?“
„Nevím.“
„A co jsi vlastně řekla?“
Podívala jsem se na ni.
„Nevím.“
A to byla asi nejupřímnější odpověď celého dne.
Jenže samozřejmě to nebyl konec.
O přestávce ke mně přišel spolužák.
„Hele, já pořád přemýšlím nad tou tvojí definicí.“
„Ne.“
„Je fakt hluboká.“
„Prosím, ne.“
„‚Hodnoty jsou hodnotné, protože mají hodnotu.‘“
Začal se smát.
Já taky.
Protože co jiného jsem mohla dělat?
Během dne se moje věta samozřejmě stala školním vtípkem.
Když někdo nevěděl odpověď, někdo jiný řekl:
„No přece proto, že kdyby to nebylo důležité, nebylo by to důležité.“
A všichni se smáli.
Nejhorší bylo, že jsem se nakonec smála taky.
Protože když už ze sebe uděláte před celou třídou úplného idiota, nemá cenu předstírat, že se nic nestalo.
A vlastně mi došlo ještě něco.
Ve škole máme často pocit, že musíme vždycky vypadat chytře.
Že když neznáme odpověď, je to trapné.
Že když se spleteme, všichni si toho budou pamatovat.
Jenže pravda je, že většina lidí na naše chyby za chvíli zapomene.
A někdy se dokonce stanou historkou, které se smějeme společně.
Třeba moje.
Dodnes mi občas někdo na chodbě řekne:
„Hele, proč je něco hodnotné?“
A já už odpověď znám.
„Protože kdyby to nebylo hodnotné, tak by to nebylo hodnotné.“
Samozřejmě to pořád nedává smysl.
Ale aspoň už vím, že když nevím odpověď, je někdy lepší říct prostě:
„Nevím.“
Protože věta „nevím“ má jednu obrovskou výhodu.
Nemůže se do ní zamotat dalších pět vět, kterým nerozumíte ani vy sami.
