Článek
Sedím na posteli ve svém pokoji, koukám na plakáty na zdi a připadá mi to strašně absurdní. Ještě před pár měsíci jsem řešila písemky, hádky s rodiči kvůli známkám a to, co si vezmu na párty. A teď řeším, jestli budu máma.
Pořád mi to nezní reálně. Jako by to byl příběh někoho jiného. Nějaké holky z internetu. Nějaký seriál. Nějaký článek. Jenže tentokrát jsem v hlavní roli já.
Když jsem zjistila, že jsem těhotná, první myšlenka nebyla „chci dítě“. Byla to panika. Totální. Paralyzující. Protože jsem si okamžitě uvědomila, že ať se rozhodnu jakkoliv, už nikdy se nevrátím tam, kde jsem byla předtím.
A pak přišla ta otázka, která mi teď běží hlavou každý den: co když si ho nechám, ale přijdu úplně o všechno ostatní?
Škola je najednou strašně křehká věc. Něco, co jsem dřív brala jako samozřejmost. Jasně, někdy mě nebavila, někdy jsem ji nenáviděla, ale byla to moje realita. Moji spolužáci. Moje rutina. Moje budoucnost.
Teď si představuju, jak sedím doma s kočárkem, zatímco ostatní jdou do třídy. Jak řeší maturity, přijímačky, brigády, vztahy. A já budu řešit plíny, kojení, nevyspání a to, jestli mám na účtu dost peněz na další měsíc.
Ne že bych to dítě nemohla milovat. Vím, že bych ho milovala. Asi víc než cokoliv na světě. Ale bojím se, že budu milovat i ten život, o který přijdu.
Moje kamarádky teď řeší kluky, festivaly, dovolené, plány po škole. A já si říkám: budu tam ještě patřit? Budou mi ještě psát? Nebo se jejich svět posune dál a já zůstanu někde úplně jinde?
Nechci být ta „divná s dítětem“. Ta, co už nemůže nikam jít. Ta, co ruší plány na poslední chvíli, protože malý má horečku. Ta, co nemá čas. Nemá energii. Nemá peníze. Nemá stejný život.
A přitom vím, že dítě není chyba. Není trest. Není konec světa. Jenže je to obrovská změna. Taková, na kterou se nedá připravit.
Bojím se, že ztratím sama sebe. Tu holku, kterou jsem byla. Tu, co měla sny, cíle, plány. Tu, co chtěla studovat, cestovat, poznávat svět. Co když se ze mě stane jen „máma“ a nic jiného?
A zároveň se bojím i opačné věci. Co když si dítě nenechám a budu si to vyčítat celý život? Co když budu přemýšlet, kolik by mu teď bylo? Jak by vypadalo? Jestli bych byla dobrá máma?
Je to strašně zvláštní pocit – rozhodovat o něčem tak velkém, když se sama ještě necítíš dospělá. Když máš pocit, že pořád nevíš, kdo vlastně jsi, a teď máš být zodpovědná za někoho dalšího.
Rodiče mi říkají, že škola je důležitá. Že vzdělání je základ. Že si nemám zničit budoucnost. Kamarádky říkají, že bych to nezvládla. Že bych přišla o život. O mládí. O svobodu.
A já sedím mezi tím a nevím, komu mám věřit. Protože nikdo z nich nebude žít můj život. Nikdo z nich nebude vstávat v noci. Nikdo z nich nebude nést moje rozhodnutí.
Nejvíc mě děsí to slovo „přijít o“. Jako by každá možnost znamenala ztrátu. Když si dítě nechám, přijdu možná o školu, kamarády, bezstarostnost. Když si ho nenechám, přijdu o dítě, které už teď někde ve mně existuje.
A já nechci přijít o nic. Jenže to nejde.
Možná je největší lež, že existuje „správné“ rozhodnutí. Možná existuje jen to, se kterým se naučím žít. To, které budu schopná unést. To, které budu schopná přijmout, i když nebude dokonalé.
Někdy si říkám, že dospělost není o tom mít jasno. Ale o tom nést následky vlastních voleb. A to je děsivější než cokoliv jiného.
Protože ať už se rozhodnu jakkoliv, už nikdy nebudu stejná holka jako předtím. A možná je to to, co mě děsí nejvíc. Ne dítě. Ne škola. Ne kamarádi.
Ale to, že se ze dne na den loučím s verzí sebe, která ještě mohla všechno odkládat, zkoušet, měnit, utíkat.
Teď už nemůžu utéct před tím, že můj život se láme na dvě části. Na „před“ a „po“. A že to „po“ si budu muset vybrat sama. I když se bojím. I když si nejsem jistá. I když vím, že o něco přijdu.
