Článek
Když se dnes ohlédnu zpátky, pořád přesně nevím, kde se to pokazilo. Možná ve chvíli, kdy jsem poprvé viděla, jak se na ni usmál. Možná tehdy, když jsme spolu začali trávit víc času všichni tři. A možná už dávno předtím, jen jsem si to nechtěla připustit.
S Terkou jsme byly nejlepší kamarádky od sedmé třídy. Takové to klasické duo, které učitelé vždycky rozsazovali, protože jsme se nezvládly přestat smát. Věděla o mně všechno. O mém prvním trapném polibku, o tom, že nesnáším svoje pihy i o tom, jak moc se bojím, že nikdy nebudu pro nikoho dost hezká.
Když si našla přítele, měla jsem z ní nejdřív radost. Fakt upřímně. Jmenoval se Matěj, byl o rok starší a působil strašně sebejistě. Ne jako kluci z naší třídy, kteří se bavili jen o hrách a fotbale. Uměl poslouchat, dělal si srandu sám ze sebe a nikdy nikoho neshazoval.
Poprvé jsem znejistěla na jedné oslavě. Terka odběhla do kuchyně a já zůstala s Matějem sama na balkoně. Byla zima a on mi bez řečí přehodil mikinu přes ramena. „Ty se vždycky tváříš, jako kdyby ses chtěla schovat před celým světem,“ řekl mi tehdy.
Nikdo mi nic podobného nikdy neřekl.
Od té chvíle jsem si začala všímat každé maličkosti. Jak se směje. Jak si projíždí rukou vlasy, když je nervózní. Jak si pamatuje úplné drobnosti z našich rozhovorů. A zároveň jsem si připadala jako nejhorší člověk na světě.
Protože to byl kluk mojí nejlepší kamarádky.
Snažila jsem se tomu vyhnout. Přestala jsem s nimi chodit ven tak často, neodepisovala jsem hned do skupinového chatu a sama sobě opakovala, že je to jen poblouznění. Jenže čím víc jsem utíkala, tím horší to bylo.
A pak přišel večer, který všechno změnil.
Terka měla doma rodinnou oslavu, takže jsme s Matějem čekali venku na autobus sami. Pršelo a autobus měl zpoždění asi dvacet minut. Povídali jsme si úplně normálně — o škole, hudbě, budoucnosti. Jenže pak se na mě podíval trochu jinak než obvykle.
„Máš pocit, že si někdy rozumíš s někým až moc?“ zeptal se.
Pamatuju si, jak se mi rozbušilo srdce tak silně, že jsem skoro neslyšela déšť kolem nás.
Mohla jsem to zastavit. Fakt mohla.
Místo toho jsem se usmála.
Nic se mezi námi nestalo. Nepolíbili jsme se, ani jsme si nevyznali lásku jako ve filmu. Ale od té chvíle bylo jasné, že mezi námi něco visí ve vzduchu. Něco, co tam být nemělo.
Začali jsme si psát častěji. Nejdřív kvůli škole, pak kvůli úplným blbostem. Posílali jsme si písničky, memes, random myšlenky ve dvě ráno. A já se každý den probouzela s pocitem viny.
Nejhorší bylo, že Terka nic netušila.
Jednou mi nadšeně vyprávěla, jak je ráda, že si s Matějem rozumím. „Aspoň nemusím řešit trapné situace mezi kamarádkou a přítelem,“ smála se.
Měla jsem chuť se rozbrečet.
Dlouho jsem si nalhávala, že dokud nic neuděláme, není to špatně. Jenže city nejsou podvádění až ve chvíli, kdy někoho políbíš. Někdy začíná všechno mnohem dřív — v tajných zprávách, v pohledech navíc nebo v tom, že se na někoho těšíš víc, než bys měla.
Nakonec to prasklo úplně hloupě. Terka viděla jednu naši konverzaci. Nebylo tam nic vyloženě romantického, ale stačilo to. Holky prostě poznají, když je něco jinak.
Nikdy nezapomenu na výraz v její tváři.
Nebyla naštvaná. To by možná bolelo míň. Byla zklamaná.
„Ty taky?“ zeptala se tiše.
To „taky“ mě pronásleduje dodnes. Protože v tu chvíli mi došlo, že Matěj jí asi dával pocit nejistoty už delší dobu. A já byla poslední člověk, od kterého čekala zradu.
Přestaly jsme se bavit skoro ze dne na den. Matěj se se mnou pokoušel mluvit, ale já už na to neměla sílu. Nestálo to za to. Ani jsme spolu nikdy nezačali chodit.
A víš co? Možná právě proto mě to občas pořád bolí.
Kdyby to byla velká osudová láska, asi bych si dokázala říct, že to mělo smysl. Jenže místo toho jsem přišla o nejlepší kamarádku kvůli něčemu, co vlastně nikdy pořádně nezačalo.
Dnes už je to několik let. Občas Terezu zahlédnu na Instagramu. Vypadá šťastně. A já jí to přeju. Fakt ano.
Jen někdy přemýšlím, jestli jsme tehdy byly jen moc mladé na to, abychom zvládly něco tak komplikovaného. Nebo jestli některé chyby prostě nejdou vzít zpátky, i když člověk sebevíc chce.
A asi už nikdy nezjistím, jaké by to bylo, kdybych tenkrát svoje city dokázala potlačit dřív, než všechno zničily.
