Článek
Jedna z nejčastějších otázek kolem Stranger Things zní: „Stalo se to doopravdy?“ Odpověď je jednoduchá a zároveň zklamáním pro milovníky konspirací – ne, Upside Down neexistuje, Demogorgon se nikdy neprošel americkým městečkem a žádné dítě ve skutečnosti netrhlo realitu silou mysli.
Ale tím to nekončí. Protože to, co se stalo doopravdy, je možná méně efektní, ale mnohem znepokojivější.
Základem reality, ze které Stranger Things čerpá, jsou skutečné vládní experimenty prováděné během studené války. Nejznámější z nich je projekt MK-Ultra, tajný program americké CIA, který v 50. a 60. letech testoval možnosti ovlivňování lidské mysli. Nešlo o telekinezi, ale o drogy, hypnózu, senzorickou deprivaci a psychologický nátlak.
Lidé byli do experimentů často zapojováni bez plného souhlasu. Někteří nevěděli, že jsou součástí testu. Jiní utrpěli dlouhodobé psychické následky. Několik případů skončilo smrtí. Ne proto, že by někdo otevřel bránu do jiné dimenze, ale proto, že stát zkoušel, kam až může zajít.
A právě tady se Stranger Things dotýká reality nejvíc.
Laboratoř v Hawkins je fikce, ale myšlenka tajného zařízení v malém městě není. V době studené války existovala po celých Spojených státech síť výzkumných center, vojenských základen a laboratoří, o jejichž skutečné činnosti místní obyvatelé neměli tušení. Nedůvěra k autoritám nebyla paranoia, ale zkušenost.
Dalším skutečným prvkem je atmosféra strachu. Strachu z neznámého, z nepřítele, který může být kdekoliv. V osmdesátých letech byl tímto nepřítelem Sovětský svaz. V seriálu se to promítá přímo – ruští vědci, špionáž, tajné operace. Ve skutečnosti byl strach z jaderné války natolik silný, že ovlivňoval každodenní život lidí, včetně dětí.
Děti ve Stranger Things nejsou náhodou hlavními hrdiny. Právě děti byly v té době terčem masivní propagandy, bezpečnostních cvičení a neustálých připomínek, že svět může skončit během několika minut. Pocit ohrožení byl skutečný. Ne symbolický.
I zmizení dětí, které je v seriálu klíčovým motivem, má reálný základ. Ne kvůli nadpřirozenu, ale kvůli selháním systému. V osmdesátých letech nebyla ochrana dětí, práce policie ani mediální tlak na odpovědnost státu tak silné jako dnes. Mnoho případů zmizení zůstalo nevyřešených, často bez skutečného zájmu veřejnosti.
Stranger Things si vypůjčuje také reálný motiv izolace. Malá města, kde se „všichni znají“, ale zároveň se spousta věcí neříká nahlas. Mlčení, zametání problémů pod koberec, víra, že autorita ví, co dělá. To nejsou hororové prvky – to je sociální realita.
Co se tedy stalo ve skutečnosti?
Nestalo se nic nadpřirozeného. Nestalo se otevření portálu. Nestalo se setkání s monstry. Stalo se něco obyčejnějšího a horšího: státy experimentovaly s lidmi, děti vyrůstaly ve strachu, instituce selhávaly a pravda se často obětovala ve jménu „vyššího dobra“.
Stranger Things tyto skutečnosti jen převyprávělo jazykem fikce. Proto seriál funguje. Ne proto, že by diváky děsila monstra, ale proto, že podvědomě cítí, že ten svět není úplně vymyšlený. Že ten strach má reálný základ.
Skutečná pravda o Stranger Things není o tom, že by se něco takového stalo doslova. Je o tom, že se stalo něco velmi podobného – jen bez efektů, bez hudby a bez jasného viníka. A právě proto je realita někdy děsivější než jakýkoli seriál.
