Článek
Nikdy jsem nechtěla být oběť. Když se její otec začal ztrácet v lahvích, byla jsem to já, kdo držel domácnost pohromadě. Já tahala nákupy, já platila složenky, já ji vodila do školy a poslouchala, jak ostatní šeptají, že její táta zase ležel opilý před domem. Já žehlila jeho průšvihy a omlouvala jeho absence. A když přišlo na lámání chleba, byla jsem to já, kdo řekl dost a zabouchl dveře. Myslela jsem si, že jednou pochopí, že jsem nás zachránila.
Jenže děti neměří lásku podle toho, kdo platí účty. Měří ji podle toho, kdo je hladí a kdo křičí.
Ten den jsme se hádaly kvůli úplné hlouposti. Přišla domů pozdě, telefon nezvedala, já byla strachy bez sebe. Když konečně otevřela dveře, vyletěla jsem po ní. Kde jsi byla? Proč nebereš telefon? Uvědomuješ si, že mám o tebe strach? Klasická unavená matka, která místo objetí spustí výslech. Otočila oči v sloup a procedila, že nejsem normální. A pak to přišlo. Nenávidím tě víc než jeho. Víš to?
Víc než jeho. Víc než otce, který jí sliboval víkendy a pak nepřišel, protože „to přehnal“. Víc než muže, který mi nadával do hysterických kravek, když jsem mu vylila láhev do dřezu. Víc než člověka, kvůli kterému jsme se stěhovaly uprostřed noci.
Zůstala jsem stát a měla pocit, že mi někdo vypnul zvuk. Viděla jsem, jak se jí třesou ruce. Nebyla to chladná nenávist. Byla to nahromaděná bolest. A já jsem si uvědomila něco, co jsem slyšet nechtěla. Já jsem byla ta přísná. Ta, která nastavovala pravidla. Ta, která říkala ne. On byl ten zábavný, když zrovna nebyl opilý. Ten, co jí koupil sladkosti a dovolil zůstat vzhůru. On byl chaos. Já byla řád. A řád se nenosí na tričkách s nápisem „nejlepší rodič“.
Roky jsem žila v přesvědčení, že až vyroste, uvidí pravdu. Že ocení, kdo u toho zůstal. Jenže mezitím jsem se z ženy stala generálem. Hlídala jsem známky, kontrolovala kamarády, byla podezřívavá ke každému klukovi. Strach mi sežral něhu. Nechtěla jsem, aby skončila s někým jako její otec. Nechtěla jsem, aby si zvykla na drobky lásky namočené v alkoholu. A tak jsem tlačila. Možná až moc.
Když mi řekla, že mě nenávidí víc než jeho, nebyla to jen drzost puberťačky. Bylo to zrcadlo. Viděla ve mně policajta, ne mámu. Viděla jen zákazy a kontrolu. Neviděla noci, kdy jsem brečela do polštáře, aby mě neslyšela. Neviděla strach, že zdědí jeho démony. Děti nevidí zákulisí. Vidí jen jeviště. A na tom jevišti jsem často hrála roli té tvrdé.
Neomlouvám jejího otce. Alkoholismus není romantická vada na kráse. Je to nemoc, která rozleptá rodinu zevnitř. Ale on si může dovolit být slabý. Společnost mu to odpustí. „Chudák, má problém.“ Já jsem musela být silná. A silné ženy se snadno stanou těmi zlými.
Ten večer jsem poprvé místo křiku ztichla. Řekla jsem jí, že mě to bolí. Nevyčítala jsem jí to. Jen jsem jí řekla, že všechno, co dělám, dělám ze strachu, aby neskončila stejně zraněná jako já. Rozplakala se. A mezi vzlyky přiznala, že ho stejně nenávidí. Jen jí chybí. Chybí jí táta, kterého si vysnila. A je jednodušší křičet na mě, protože já tu jsem. Já nikam neodejdu.
Ta věta mě změnila. Uvědomila jsem si, že být rodič není soutěž o to, koho dítě miluje víc. Někdy budeme ti, které nenávidí. Protože nastavujeme hranice. Protože jsme bezpečný terč. Protože ví, že to vydržíme.
Bolí to. Sakra, že to bolí. Nikdo vás nepřipraví na to, že obětujete roky života a stejně uslyšíte, že jste horší než alkoholik. Ale možná je v tom krutá logika. On byl její zklamání. Já jsem její jistota. A jistotu si děti můžou dovolit nenávidět, protože vědí, že se nezhroutí.
Nejsem dokonalá matka. Jsem žena, která přežila vztah s alkoholikem a snaží se vychovat dceru tak, aby jednou neříkala jinému muži, že ho miluje víc než samu sebe. Možná při tom dělám chyby. Možná budu ještě mnohokrát ta nejhorší na světě. Ale jestli si mám vybrat mezi tím být oblíbená a tím být zodpovědná, vyberu si znovu to druhé. I za cenu, že mě moje vlastní dítě v pubertě nenávidí víc než svého otce.
