Článek
„Zase ten jeho pohled.“
„Zase ticho, napětí, sevřená čelist.“
„On už ani nic jiného hrát neumí.“
Podobné věty se objevují pokaždé, když se na plátně nebo na jevišti objeví Ivan Trojan. Herec, který sbírá ceny, obsazuje hlavní role a je dlouhodobě považován za jednu z nejvýraznějších osobností českého herectví, je zároveň terčem opakované výtky: prý má hereckou manýru a opakuje se.
Otázka ale zní, co tím vlastně myslíme.
Ivan Trojan nehraje „velké“ herectví. Nekřičí, negestikuluje, nepředvádí emoce navenek. Jeho projev je introvertní, sevřený, často založený na vnitřním napětí. A právě tohle je důvod, proč někteří diváci nabývají dojmu, že vidí pořád tutéž postavu.
Jenže podobnost není totéž co totožnost.
Trojan často hraje muže vnitřně rozpolcené, pochybující, morálně zatížené. Muže, kteří nesou odpovědnost, selhání nebo vinu. To ale není herecká lenost – to je typ role, do kterého ho režiséři opakovaně obsazují. A také typ, který mu zjevně sedí.
Když se podíváme blíž, rozdíly tam jsou. Učitel, policista, otec, duchovní, manipulátor nebo oběť systému – vnější klid může působit stejně, ale motivace, tempo, míra agrese i bezmoci se liší. Jen nejsou podané tak, aby je bylo možné zachytit jednou větou.
Herecká manýra se často zaměňuje s hereckým stylem. Manýra je prázdné gesto, které herec opakuje bez obsahu. Styl je vědomý způsob práce. Trojanův styl je založený na minimalismu. Na tom, že emoce nejsou vyslovené, ale naznačené. A to je pro část publika náročné.
Zejména v době, kdy jsme zvyklí na výrazné charaktery, rychlé střihy a jasně čitelné emoce. Trojan po divákovi chce trpělivost. Chce, aby si domýšlel. Aby byl pozorný. A to ne každému vyhovuje.
Zajímavé je, že podobná výtka se objevuje hlavně u herců, kteří jsou konzistentní a dlouhodobě viditelní. Když herec střídá polohy extrémně, říká se o něm, že „hraje všechno“. Když se drží určité linie, slyší, že „hraje pořád to samé“. Ani jedno ale samo o sobě nevypovídá o kvalitě.
U Trojana se navíc přidává faktor jeho osobnosti. Působí uzavřeně, klidně, civilně. Nevytváří kolem sebe mediální show. Nehraje „hvězdu“. A i to se promítá do vnímání jeho rolí – divák má pocit, že vidí stále téhož člověka.
Jenže právě tahle kontinuita je důvodem, proč mu lidé věří. Proč jeho postavy působí skutečně. Protože nejsou vystavěné na efektu, ale na důvěryhodnosti.
Možná tedy Ivan Trojan nehraje pořád to samé. Možná jen hraje podobně hluboké role v různých obměnách. A možná jsme si zvykli hodnotit herectví podle viditelných změn, místo abychom si všímali těch jemných.
A to je paradox. Herec, který staví na detailech, je obviňován z jednotvárnosti právě proto, že ty detaily nejsou okázalé. Ale tiché herectví není prázdné herectví. Jen vyžaduje víc pozornosti.
Otázka tedy nezní, jestli Ivan Trojan hraje pořád to samé. Otázka zní, jestli jsme ochotni dívat se dostatečně pozorně.
