Článek
Kdyby mi někdo ráno řekl, že se během tělocviku ztrapním před celou třídou takovým způsobem, že na to budu vzpomínat ještě několik měsíců, asi bych se zasmála.
Vždyť co se může stát při obyčejném tělocviku?
No…
Hodně.
Bylo pondělí a já už od rána věděla, že nás čeká tělocvik. To samo o sobě nebylo nic hrozného, ale tentokrát jsme měli gymnastiku.
A gymnastika nikdy nebyla moje silná stránka.
Uměla jsem běhat, trochu skákat, zahrát si volejbal a při troše štěstí trefit basketbalový koš. Ale věci jako stojka, hvězda nebo salto patřily do kategorie „tohle raději nezkoušet“.
Jenže naše učitelka měla jiný názor.
„Dneska si zkusíme kotouly, přeskoky a jednoduché gymnastické prvky,“ oznámila nám.
Všichni se rozešli po tělocvičně.
Já jsem si všimla žíněnek položených uprostřed.
A právě tam začal můj problém.
Kamarádka Eliška stála vedle mě.
„Umíš salto?“ zeptala se.
„Ne.“
„Já taky ne.“
„Tak proč se na mě tak díváš?“
„Protože bych chtěla vidět, jak ho zkusíš.“
„Ani náhodou.“
Eliška se zasmála.
„Bojíš se?“
To byla chyba.
Neměla to říkat.
Protože existuje určitý typ vět, které ve vás okamžitě probudí potřebu dokázat něco, co jste původně vůbec dělat nechtěli.
A „Bojíš se?“ je přesně jedna z nich.
„Já se nebojím,“ řekla jsem.
„Tak ho zkus.“
„Ale neumím ho.“
„Tak udělej aspoň nějaký pokus.“
Podívala jsem se na žíněnku.
Potom na učitelku.
Potom znovu na Elišku.
„Dobře.“
V tu chvíli jsem ještě netušila, že právě dělám jedno z nejhorších rozhodnutí svého života.
Učitelka mezitím vysvětlovala, jak správně provést jednoduchý pohyb a hlavně jak bezpečně dopadnout.
Všichni jsme se dívali.
Já se snažila tvářit sebevědomě.
Ve skutečnosti jsem vůbec nevěděla, co dělám.
„Tak kdo to chce zkusit?“ zeptala se učitelka.
Nikdo se nehlásil.
Eliška do mě šťouchla.
„Ty.“
„Ne.“
„Pojď.“
„Ne.“
„Říkala jsi, že se nebojíš.“
Nenáviděla jsem ji.
Ale šla jsem.
Postavila jsem se na začátek žíněnky.
Najednou se mi zdálo, že se na mě dívá úplně každý.
Spolužáci seděli kolem.
Někteří si povídali.
Někteří čekali, co udělám.
A já jsem si v hlavě řekla:
Dobře. Prostě se rozběhnu, vyskočím, otočím se a krásně dopadnu.
Jednoduché.
Aspoň v mojí hlavě.
„Připravená?“ zeptala se učitelka.
„Jo.“
Nebyla jsem.
Rozběhla jsem se.
První krok.
Druhý.
Třetí.
A potom jsem vyskočila.
A přesně v tu chvíli se všechno pokazilo.
Místo elegantního salta jsem se ve vzduchu začala otáčet nějakým směrem, který jsem vůbec neplánovala.
Nevěděla jsem, kde mám ruce.
Nevěděla jsem, kde mám nohy.
Nevěděla jsem, kde je zem.
Na asi půl sekundy jsem měla pocit, že letím.
Pak jsem si uvědomila, že vůbec nevím, jak se vrátit zpátky.
Dopadla jsem na žíněnku způsobem, který bych nejraději popsala jako „lidská pračka“.
Nejdřív jsem dopadla na bok.
Potom jsem se překulila.
Jedna noha mi vyletěla do vzduchu.
A nakonec jsem skončila na zádech.
Tělocvična ztichla.
Na pár vteřin bylo úplné ticho.
Ležela jsem na žíněnce a dívala se do stropu.
V hlavě mi proběhla jediná myšlenka.
Tak.
A teď se už nikdy nezvednu.
Pak se ozval smích.
Ne zlomyslný.
Spíš ten typ smíchu, který člověk nedokáže zastavit, protože právě viděl něco naprosto nečekaného.
Eliška se držela za břicho.
„Jsi v pořádku?“ volala na mě.
„Jo.“
Odmlčela jsem se.
„Asi.“
Učitelka ke mně přišla.
„Tohle rozhodně nebylo salto.“
„Já vím.“
„Ale oceňuju odvahu.“
„Děkuju.“
Snažila jsem se vstát.
A právě tehdy jsem zjistila další problém.
Moje tričko se mi při tom celém pohybu vyhrnulo až skoro k ramenům.
A samozřejmě si toho všichni všimli.
„Prosím, nikdo nic neříkejte,“ zamumlala jsem.
To byla samozřejmě zbytečná prosba.
Protože okamžitě někdo zezadu řekl:
„To bylo něco mezi saltem a kotoulem.“
Další spolužák dodal:
„Spíš akrobatický útok.“
Znovu se všichni smáli.
Já se snažila smát taky.
Protože když už se ztrapníte před celou třídou, máte dvě možnosti.
Buď začnete brečet.
Nebo se smějete s nimi.
A já si vybrala druhou možnost.
„Dobře,“ řekla jsem. „Takže gymnastka ze mě nebude.“
„To bych ještě nevzdávala,“ řekla učitelka.
„Já ano.“
Tentokrát jsem už na žíněnku nešla.
Jenže tím to samozřejmě neskončilo.
Během přestávky mi spolužák ukázal telefon.
„Podívej.“
Na obrazovce byla zpráva ve třídní skupině.
„Dnešní gymnastická legenda.“
Pod ní někdo přidal několik smějících se smajlíků.
„Prosím, ne,“ řekla jsem.
„Co?“
„Nechci být legenda.“
„Pozdě.“
Naštěstí nikdo moje „salto“ nenatočil. Aspoň jsem si to myslela.
Odpoledne mi ale přišla zpráva od Elišky.
„Musím ti něco říct.“
„Co?“
„Mám video.“
„Jaké video?“
„To salto.“
Zamrazilo mě.
„Ty jsi mě natočila?!“
„Ne já.“
„Tak kdo?“
Chvíli neodpovídala.
Pak napsala:
„Někdo to měl zapnuté.“
Měla jsem chuť zahodit telefon.
„Pošli mi to.“
„Proč?“
„Chci vědět, jak moc špatné to je.“
Poslala mi video.
Pustila jsem ho.
A musím přiznat, že první tři sekundy jsem byla zděšená.
Pak jsem se začala smát.
Protože to opravdu vypadalo příšerně.
Rozběh.
Odraz.
Nějaká podivná rotace.
Pád.
A potom moje několikavteřinové ležení na žíněnce, kdy jsem očividně zvažovala, jestli má vůbec cenu pokračovat v životě.
„Tohle nesmí nikdo vidět,“ napsala jsem.
Eliška odpověděla:
„Pozdě.“
„Co tím myslíš?“
„Už to viděla půlka třídy.“
Zavřela jsem oči.
Samozřejmě.
Druhý den ve škole jsem čekala nejhorší.
Ale překvapivě se nestalo nic hrozného.
Několik lidí si ze mě udělalo legraci.
Jeden spolužák mi dokonce řekl:
„Tak co, dáš dneska pokračování?“
„Ne.“
„Škoda.“
A pak jsme se tomu všichni zasmáli.
Po pár dnech už to nikoho nezajímalo.
Jen já jsem si pokaždé, když jsem vešla do tělocvičny, vzpomněla na ten osudový pokus.
A začala jsem si dávat pozor na jednu věc.
Když někdo řekne:
„Nebojíš se?“
Už neodpovídám.
Protože někdy je mnohem chytřejší přiznat:
„Jo, trochu.“
Než se o dvě sekundy později nekontrolovatelně kutálet po žíněnce před celou třídou.
A jestli jsem se z toho něco naučila?
Že není ostuda něco neumět.
Ostuda je možná jen to, když člověk něco neumí, ví to, a přesto se nechá kamarádkou přesvědčit, aby to předvedl před třiceti lidmi.
Ale zase…
Aspoň mám příběh, který jednou budu vyprávět svým dětem.
Samozřejmě bez toho videa.
