Článek
Začalo to úplně nenápadně. Něco mi přišlo jiné než obvykle. Nechci být úplně konkrétní, protože už jen psát o tom mi je nepříjemné. Prostě pocit, že se něco děje. Že moje tělo se chová jinak, než jsem zvyklá.
Nejdřív jsem si řekla, že to nic nebude. Že si to jen namlouvám. Že to přejde. Že je to stres. Nebo hormony. Nebo cokoliv jiného, co zní líp než „něco jsem chytla“.
Jenže to nepřešlo.
A v tu chvíli se rozjel ten vnitřní kolotoč. Myšlenky. Strach. Stud. Googlení ve tři ráno. Čtení článků, diskuzí, příznaků. A čím víc jsem četla, tím víc jsem se bála. Protože skoro všechno sedělo aspoň trochu.
A zároveň jsem si připadala strašně trapně. Jak kdybych udělala něco hrozného. Něco zakázaného. Něco, za co bych se měla stydět. Přitom jsem vlastně neudělala nic jiného než spousta jiných lidí v mém věku.
Ale stejně mám pocit, že kdyby to někdo věděl, tak by mě hodnotil. Že by si pomyslel, že jsem nezodpovědná. Že jsem lehkomyslná. Že jsem hloupá. Že jsem si to „mohla hlídat“.
A to je na tom asi to nejhorší. Ten pocit viny. I když vlastně nevím, jestli mi vůbec něco je.
Neřekla jsem to nikomu. Ani kamarádkám. Ani příteli. Ani mámě. Nikomu. Protože představa, že to vyslovím nahlas, mě úplně paralyzuje. Připadá mi to strašně intimní. Trapné. Citlivé. Jako bych měla odhalit něco, co má zůstat tajné.
Jenže mlčet je taky hrozné.
Každý den sleduju svoje tělo. Každý pocit. Každou změnu. Každé píchnutí. A v hlavě pořád dokola: co když to je vážné? Co když to zanedbám? Co když si tím ublížím? Co když to někomu přenesu dál?
A pak další vlna studu. Jak to vůbec vysvětlím doktorovi? Jak se tam budu svlékat? Jak budu mluvit o věcech, o kterých jsem nikdy nemluvila ani s nejbližšími?
Nejvíc mě děsí ta představa, že budu sedět v ordinaci a nebudu schopná to říct. Že se rozbrečím. Že zrudnu. Že ze mě vypadne jen něco typu „já… asi… něco mi je…“.
Přitom vím, že lékaři to řeší každý den. Že pro ně je to rutina. Že mě neuvidí jako trapnou holku, ale jako další pacientku. Jenže rozum a emoce jsou dvě úplně jiné planety.
Ve škole se o tom mluví strašně obecně. Poučování. Prevence. Rizika. Ale nikdo neříká, jak se máš cítit, když se to možná týká tebe. Nikdo tě nepřipraví na ten stud. Na tu úzkost. Na ten vnitřní boj mezi „měla bych to řešit“ a „hlavně ať to nikdo neví“.
A tak jsem zatím v pasti. Vím, že bych měla jít. Vím, že čím dřív, tím líp. Vím, že čekáním si můžu jen ublížit. Ale stejně to odkládám. Den za dnem. Týden za týdnem. Protože se bojím té jedné věty.
Možná se bojím víc toho říct to nahlas než samotné diagnózy.
A přitom někde hluboko v sobě vím, že stud mi nepomůže. Že mlčení nic nevyřeší. Že tělo není důvod ke studu. Že zdraví by mělo být důležitější než to, co si někdo pomyslí.
Ale dostat se z té hlavy do reality je těžké.
Možná první krok není jít hned k doktorovi. Možná první krok je říct to aspoň jedné osobě. Někomu, komu věřím. Kamarádce. Sestře. Mámě. Někomu, kdo mě podrží a nepodívá se na mě jako na problém.
Protože být na to sama je strašně vyčerpávající. Ten strach v sobě nosit. Hrát si na v pohodě. A přitom uvnitř řešit paniku.
A možná je v pořádku se bát. Stydět. Váhat. Nejsem robot. Jsem teenager, co se teprve učí fungovat ve vlastním těle a světě dospělých témat.
Ale jedno vím jistě: zdraví by nemělo být tajemství. A stud by neměl rozhodovat o tom, jestli se o sebe postarám.
Možná se pořád bojím. Ale už se bojím i toho, co by se stalo, kdybych neudělala nic. A tenhle strach je pomalu silnější než ten stud. A to je asi moment, kdy vím, že to budu muset říct. I když se mi třese hlas. I když budu červená. I když mi bude trapně.
Protože moje tělo si zaslouží víc než moje mlčení. A já taky.
