Článek
Nikdy jsem si nemyslela, že tohle budu psát. Upřímně, ještě před měsícem jsem si myslela, že těhotenství je něco, co se stává „těm jiným holkám“. Těm nezodpovědným. Těm, co neřeší následky. Já jsem přece normální. Jedničky na vysvědčení, žádné průšvihy, rodiče na mě pyšní, plány na vysokou.
A pak jsem stála v koupelně, koukala na plastovou tyčinku a svět se mi doslova rozpadl.
Dvě čárky.
Nejdřív jsem si myslela, že je to chyba. Že je test vadný. Koupila jsem další. A další. Všechny ukázaly to samé. Byla jsem těhotná. V šestnácti. Bez bytu, bez peněz, bez představy, co vlastně znamená „být matka“.
První, co přišlo, nebyl smutek. Byl to šok. Totální paralýza. Seděla jsem na zemi v koupelně a nebyla jsem schopná se ani rozbrečet. Jen jsem pořád dokola říkala: „To není možný. To není možný.“
Bylo.
Můj kluk to ví. Řekla jsem mu to jako prvnímu. Ztuhl. Doslova zbledl. Neřekl nic. Pak řekl, že to „nějak vyřešíme“. Jenže to „nějak“ znělo strašně prázdně. Od té doby mi píše míň. Odpovídá jednoslovně. Jako by to nebylo i jeho.
A já mezitím řeším to hlavní: rodiče.
Moje máma je typ člověka, co má všechno pod kontrolou. Rozvrhy, známky, režim, budoucnost. Táta je klidnější, ale strašně přísný na zodpovědnost. Vždycky mi říkali, že „hlavně nesmím zkazit život nějakou blbostí“. A teď přesně tohle mám v ruce.
Nejvíc se bojím toho pohledu. Ne křiku. Ne trestu. Ale zklamání. Toho ticha. Toho, že se na mě budou dívat jinak. Ne jako na dceru, ale jako na problém.
Proto mě napadla ta nejhorší varianta: neříct jim to hned.
Řešit to sama.
Googlit. Číst diskuse. Hledat anonymní poradny. Přemýšlet, jestli se to dá „nějak vyřešit“, aniž by se to někdo dozvěděl. Jestli existuje možnost, jak to zvládnout potichu. Bez scén. Bez slz. Bez rodičů.
Jenže čím víc o tom přemýšlím, tím víc mi dochází, jak je to absurdní.
Je mi šestnáct. Ještě si nechávám podepisovat omluvenky. Nemám ani vlastní účet v bance. A mám řešit těhotenství úplně sama? Jako dospělá ženská?
Na jednu stranu chci být silná. Nezávislá. „Zvládnu to.“
Na druhou stranu jsem pořád dítě. Vyděšené. Zmatené. S hlavou plnou scénářů, které se střídají každých pět minut.
Jednou si říkám, že to rodiče zvládnou, že mě podpoří.
Pak si představuju hádky, pláč, výčitky, kontrolu, zákaz všeho.
Nejhorší je ta samota. Ten pocit, že tohle tajemství je těžší než já sama. Že ho nosím v těle i v hlavě a nemám komu ho opravdu říct. Kamarádkám se bojím svěřit. Nechci, aby se to rozkecalo. Nechci být „ta holka, co otěhotněla“.
Protože to slovo zní strašně dospěle. A já se pořád cítím jako dítě.
Největší dilema není ani to, co udělám s těhotenstvím. Největší dilema je, komu dovolím být u toho. Jestli zůstanu sama ve své bublině strachu, nebo risknu, že se mi zhroutí obraz dokonalé dcery.
Protože vím jednu věc:
Jakmile to řeknu rodičům, už to nepůjde vzít zpátky. Už to nebude jen moje tajemství. Už to bude realita.
A té se bojím víc než těch dvou čárek.
Možná je nejhorší na tom všem fakt, že nejsem připravená být dospělá. Ale okolnosti mě do toho tlačí. Najednou musím řešit věci, které by měly řešit ženy o deset let starší. Zdraví. Odpovědnost. Budoucnost.
A přitom bych ještě včera řešila maximálně písemku z matiky a hádku s kamarádkou.
Teď řeším, jestli mám říct rodičům, že jejich „hodná holčička“ je těhotná.
A poprvé v životě si uvědomuju, že některá rozhodnutí už nejde odložit na zítra. A že dospělost někdy nepřijde postupně. Někdy přijde v podobě dvou čárek na testu a otázky, na kterou neexistuje žádná správná odpověď.
