Článek
Existují rána, kdy člověk vstane, podívá se do zrcadla, upraví si vlasy, obleče se a řekne si: „Jo, dneska to jde.“
A potom existují rána, kdy člověk očividně zapomene, že zrcadlo vůbec existuje.
Přesně takové ráno jsem měla já.
Byla jsem trochu ve spěchu, protože jsem samozřejmě zase vstávala později, než jsem měla. Budík jsem ráno několikrát odložila, pak jsem se v poslední chvíli vyhrabala z postele a během pár minut se snažila vypadat alespoň trochu jako člověk, který má svůj život pod kontrolou.
Vlasy jsem si nějak učesala.
Tričko jsem si vzala první, které jsem našla.
Batoh jsem kontrolovala asi deset vteřin, takže jsem samozřejmě zapomněla minimálně jednu věc.
A když jsem prošla kolem zrcadla, jen jsem na sebe rychle mrkla.
„Dobrý,“ řekla jsem si.
Nebyla jsem dobrá.
Jen jsem to ještě nevěděla.
Do školy jsem dorazila úplně normálně. Pozdravila jsem spolužáky, sedla si do lavice a začala se bavit s kamarádkou.
A už tehdy se na mě několik lidí dívalo trochu zvláštně.
Jenže já jsem si toho nevšimla.
Moje kamarádka se na mě chvíli dívala, potom odvrátila pohled a začala se usmívat.
„Co je?“ zeptala jsem se.
„Nic.“
„Proč se směješ?“
„Já se nesměju.“
„Ale jo.“
„Fakt nic.“
Tak jsem to pustila z hlavy.
Dneska už vím, že věta „fakt nic“ od kamarádky obvykle znamená přesný opak.
První hodina proběhla normálně. Seděla jsem v lavici, zapisovala si poznámky a snažila se dávat pozor. Občas jsem se bavila se spolužákem vedle mě a vůbec jsem netušila, že mám na obličeji malý důkaz toho, jak moc jsem ráno nestíhala.
A hlavně jsem netušila, že si toho všimla skoro celá třída.
O přestávce za mnou přišla kamarádka.
„Hele,“ začala.
„Hm?“
„Ty sis dneska ráno…“
Odmlčela se.
„Co?“
„Nic.“
„Tak to řekni.“
„Nechci tě naštvat.“
„Proč bych se měla naštvat?“
Kamarádka se znovu začala smát.
„Tak co?!“
„Nic.“
„Jestli mi to neřekneš, tak se naštvu.“
„Dobře, dobře.“
V tu chvíli ale zazvonilo.
A ona řekla:
„O přestávce ti to řeknu.“
Samozřejmě, že neřekla.
Protože přišla další hodina.
A potom další.
A já pořád nic netušila.
Dokonce jsem si během jedné hodiny opřela hlavu o ruku a několikrát si přejela rukou přes tvář.
Což, jak jsem později zjistila, problém rozhodně nevyřešilo.
Spíš jsem ho ještě roznesla.
Během dopoledne jsem si všimla, že se na mě lidé nějak často dívají.
Ne pořád.
Jen takovým tím způsobem, kdy se na vás někdo podívá, rychle sklopí oči a začne se usmívat.
Nejdřív jsem si myslela, že mám třeba rozcuchané vlasy.
Pak jsem si myslela, že mám něco na tričku.
Jednou jsem dokonce zkontrolovala boty, protože jsem měla pocit, že jsem si možná vzala každou jinou.
Ale obličej mě vůbec nenapadl.
A potom přišla velká přestávka.
Seděla jsem s kamarádkami na chodbě a jedna z nich se na mě podívala takovým tím výrazem, který už jsem znala.
„Co?“ zeptala jsem se.
„Nic.“
„Ne. Teď už fakt něco.“
„Ty pořád nevíš?“
„Co mám vědět?“
Všechny se začaly smát.
Já už začínala být nervózní.
„Holky, vážně. Co mám na sobě?“
Jedna z nich ukázala na můj obličej.
„Tady.“
„Co tady?“
„No…“
Podívala jsem se na ni.
„Co mám na obličeji?!“
A ona konečně řekla:
„Máš tam čokoládu.“
Ticho.
Chvíli jsem jen seděla.
„Cože?“
„Čokoládu.“
„Jakou čokoládu?“
„Normální čokoládu.“
„JAK DLOUHO?!“
Všechny vybuchly smíchy.
„Asi od rána.“
„Od rána?!“
„Jo.“
„Celou dobu?“
„Jo.“
Okamžitě jsem vytáhla mobil a zapnula přední kameru.
A v tu chvíli jsem pochopila úplně všechno.
Na tváři jsem měla malou hnědou šmouhu.
Nebyla obrovská.
Nebyla přes celý obličej.
Ale byla přesně na místě, kde ji člověk nemohl přehlédnout, když už o ní věděl.
A já ji měla několik hodin.
Několik.
Hodin.
„To si děláte srandu.“
„Ne.“
„A proč mi to nikdo neřekl?“
Kamarádka pokrčila rameny.
„Já jsem se ti to snažila říct.“
„Kdy?“
„Ráno.“
„Ty jsi mi řekla, že nic!“
„Protože jsem nevěděla, jak ti to říct.“
„Mohla jsi prostě říct: ‚Máš něco na obličeji.‘“
„No jo.“
„Tak proč jsi to neřekla?!“
„Protože jsi vypadala tak strašně spokojeně.“
To mě úplně dorazilo.
Protože měla pravdu.
Já jsem celé dopoledne chodila po škole s výrazem člověka, který si myslí, že vypadá úplně normálně.
Dokonce jsem se několikrát smála před lidmi.
Mluvila jsem s učiteli.
Byla jsem u tabule.
A hlavně jsem si během jedné hodiny šla půjčit propisku od spolužáka, který se při pohledu na mě začal smát.
Já jsem si tehdy myslela, že je vtipný on.
Ve skutečnosti jsem byla vtipná já.
„Počkej,“ řekla jsem najednou. „Viděla mě takhle i učitelka?“
Kamarádky se na sebe podívaly.
To ticho mi stačilo jako odpověď.
„Ne.“
„Jo.“
„Nevím.“
„Holky!“
„Asi jo.“
Zakryla jsem si obličej rukama.
„Já už dneska nikam nejdu.“
„Ale jdeš.“
„Nejdu.“
„Máme ještě tři hodiny.“
„Tak mě pohřběte.“
Nakonec jsem si obličej umyla a snažila se tvářit, že se nic nestalo.
Samozřejmě se stalo.
Během další hodiny se mě spolužák zezadu zeptal:
„Tak už jsi to našla?“
„Ano.“
„Škoda.“
„Proč škoda?“
„Byla to dobrá zábava.“
„Pro koho?!“
„Pro nás.“
Takže jsem se nakonec začala smát taky.
Protože co jiného mi zbývalo?
Nejhorší na tom totiž nebylo ani to, že jsem měla něco na obličeji.
Nejhorší bylo zjištění, že si toho lidé všimli už ráno a já mezitím několik hodin úplně sebevědomě chodila po škole, jako kdyby se nic nedělo.
Když jsem potom přišla domů, máma se mě zeptala:
„Jaký byl den?“
Chvíli jsem mlčela.
„Mami, stalo se mi něco hrozného.“
„Co?“
„Měla jsem několik hodin na obličeji čokoládu.“
Máma se na mě podívala.
A začala se smát.
„Prosím, nesměj se.“
„Promiň.“
„Nesměješ se dostatečně potichu.“
„Já se nesměju tobě.“
„Tak komu?“
„Životu.“
Nakonec jsem se tomu smála taky.
A od té doby mám jedno pravidlo, které dodržuju před každým odchodem z domu.
Podívám se do zrcadla.
Ne jen rychle.
Ne jen na vlasy.
A hlavně ne jen na oblečení.
Podívám se pořádně na celý obličej.
Protože jestli jsem se něco naučila, tak to, že člověk může být přesvědčený, že vypadá úplně normálně, zatímco jeho spolužáci už několik hodin sledují úplně jiný program.
A když se někdy ve škole někdo na mě podívá a začne se smát, první věc, kterou udělám, je, že si zkontroluju obličej.
Protože důvěřovat vlastnímu pocitu, že „určitě vypadám dobře“, už po tomhle zážitku opravdu nedokážu.
