Článek
Menstruace. Slovo, které se vyslovuje tišeji než „sex“, i když je mnohem reálnější. Slovo, které se pořád říká opatrně, v náznacích, v eufemismech, v kódech. Místo „krvácím“ říkáme „mám to“. Místo „bolí mě děloha“ říkáme „nejsem úplně ve své kůži“. Místo „teče ze mě krev“ říkáme „necítím se dobře“. Jako by samotné pojmenování bylo příliš. Jako by pravda byla sprostá.
Je fascinující, že žijeme ve světě, kde se teenageři bez problému baví o sexu, polohách, orgasmech a pornu, ale když někdo řekne slovo menstruace, nastane trapné ticho. Smích. Pohled stranou. Rozpaky. Jako by krev tekoucí z vagíny byla víc šokující než všechno, co se do té vagíny běžně strká.
Poprvé jsem menstruaci dostala ve škole. Na záchodě. Bez varování, bez přípravy, bez pochopení. Jen krev v kalhotkách a panika v hlavě. Věděla jsem teoreticky, co to je. Z biologie. Z letáčku. Z jedné trapné hodiny, kde se kluci smáli a holky se dívaly do lavice. Ale nikdo mě nepřipravil na ten pocit. Na to, že budu krvácet každý měsíc. Roky. Desetiletí. A že se o tom nebude mluvit.
Nešla jsem za učitelkou a neřekla: „Potřebuju vložku, mám menstruaci.“ Řekla jsem: „Není mi dobře.“ Jako bych byla nemocná. Jako by krev byla porucha. Selhání. Problém, který se musí rychle vyřešit a hlavně utajit.
Od té doby jsem se naučila, že menstruace patří do kategorie věcí, které se mají skrývat. Neviditelné. Beze stopy. Beze zvuku. Beze zápachu. Reklamy nám ukazují modrou tekutinu místo krve, usměvavé ženy v bílých kalhotách a pocit svěžesti. Nikde žádná bolest. Nikde žádné sraženiny. Nikde žádná realita.
Krev je najednou něco, co se nehodí do obrazu ženské přitažlivosti. Krev kazí sex. Krev kazí erotiku. Krev kazí iluzi čistoty. Přitom sex bez menstruace neexistuje. Bez cyklu, bez hormonů, bez dělohy by nebylo ani potěšení, ani reprodukce, ani „ženskost“, kterou společnost tak ráda sexualizuje.
A přesto se o menstruaci mluví jako o trapné vedlejší chybě systému. Jako o něčem, co by bylo ideální úplně vymazat. „Já bych to nejradši neměla.“ „Fuj, krev.“ „To je nechutné.“ „Neříkej to tak nahlas.“ Jako by ženské tělo bylo v pořádku jen tehdy, když nefunguje tak, jak má.
Největší paradox je, že menstruace je pořád považovaná za intimnější než sex. O sexu se mluví veřejně, nahlas, otevřeně. Sex je v reklamách, seriálech, písničkách, na billboardech. Menstruace je v koupelně. V kabelce. V šuplíku. V tichu. V hanbě.
Nikdo se nestydí říct, že má sex. Ale říct „krvácím“ je pořád skoro společenský zločin. Jako by krev z penisu byla hrdinství a krev z vagíny selhání hygieny.
Menstruace není jen fyzická. Je psychická. Emoční. Vyčerpávající. Bolestivá. Je to hormonální chaos, který ovlivňuje náladu, energii, koncentraci, sebevědomí. A přesto se od žen očekává, že budou fungovat pořád stejně. Pracovat. Studovat. Usmívat se. Podávat výkony. Bez ohledu na to, že jim z těla teče krev a stahuje se jim břicho.
Bolest při menstruaci se bagatelizuje. „To má každá.“ „Vydrž.“ „Vem si prášek.“ „To přejde.“ Jako by bolest byla součást povinné výbavy. Jako by bylo normální trpět potichu. Bez nároku na pochopení.
A přitom kdyby muži krváceli z genitálií pět dní v kuse každý měsíc, byl by to globální zdravotní problém. Byl by to důvod k volnu v práci, ke státním kampaním, k revolučním lékům, k empatii. Ale protože jde o ženy, je to „přirozené“. A přirozené znamená: vydrž.
Menstruace je biologická realita, ale společensky je pořád považovaná za něco špinavého. Za něco, co se nehodí do veřejného prostoru. Za něco, co by nemělo být vidět, slyšet ani pojmenované. Ženské tělo je sexualizované, ale jen do chvíle, než začne fungovat. Pak se stává nepohodlným.
Možná se o krvi mluví potichu proto, že připomíná, že tělo není estetický objekt. Že není jen hezký obal pro potěšení druhých. Že je to organismus. Maso. Tekutiny. Hormony. Bolest. Proces. Realita.
Sex je fantazie. Menstruace je pravda.
A pravda se hůř prodává. Hůř se sdílí. Hůř se lajkuje. Hůř se idealizuje.
Menstruace není nechutná. Nechutné je to, že se za ni pořád stydíme. Že se učíme skrývat krev dřív, než se učíme chápat vlastní tělo. Že holky vyrůstají s pocitem, že jejich přirozený biologický proces je něco, co se má tajit.
Možná bychom se neměli ptát, proč se o menstruaci mluví potichu. Možná bychom se měli ptát, proč je společnost v pohodě se sexem, ale ne se skutečným tělem. Protože dokud budeme umět mluvit nahlas o orgasmu, ale šeptat o krvi, budeme žít v realitě, kde je ženské tělo přijatelné jen tehdy, když nepřipomíná, že je živé.
