Článek
Když mi to poprvé řekla, nevěděla jsem, co mám říct. Seděly jsme na lavičce před školou, kouřily jednu cigaretu za druhou a ona to řekla úplně klidně. Jako by mluvila o tom, že píše test z matiky. „Jsem těhotná.“
Čekala jsem, že se rozbrečí. Že bude panikařit. Že bude řešit, co dál. Ale ona se jen usmála a řekla: „No… tak se to prostě stalo.“
A já jsem měla v hlavě totální chaos.
Ona byla v pohodě. A já ne.
Nevím, jestli jsem špatná kamarádka, ale místo radosti jsem cítila hlavně strach. Ne za sebe. Za ni. Protože ji znám. Vím, jaká je. Jak někdy nezvládá stres. Jak je citlivá. Jak má problém rozhodovat se. Jak se bojí konfliktů. A najednou má řešit dítě. Skutečné dítě. Ne jen nějakou představu.
Ona mluví o tom, že to „nějak dopadne“. Že má kluka. Že rodiče to snad přijmou. Že dneska je to normální. Že spousta holek rodí mladá.
A já se usmívám a přikyvuju, ale uvnitř mi běží film. Noční vstávání. Peníze. Odpovědnost. Strach. Samota. Tělo, které se změní. Přátelé, kteří zmizí. Škola, která půjde stranou. Celý život, který už nebude jen její.
A ona se směje a řeší, jestli to bude kluk nebo holka.
Možná jsem moc pesimistická. Možná jen neumím být pozitivní. Ale mám pocit, že si to neuvědomuje do hloubky. Že vidí jen tu „roztomilou“ část. Bříško. Fotky. Miminko v kočárku. Lajky na sítích. Gratulace.
Ale nevidí tu realitu, kterou nevidíme ani my, co děti nemáme. Tu únavu. Tu zodpovědnost. To, že už nikdy nebudeš jen sama za sebe.
Nejhorší je, že jí to nechci brát. Nechci ji strašit. Nechci být ta, co jí kazí náladu. Tak mlčím. Podporuju ji. Říkám, že to zvládne. Že bude dobrá máma. Že je silná.
Ale doma o tom přemýšlím pořád.
Co když zůstane sama?
Co když to s klukem nevydrží?
Co když nebude mít peníze?
Co když bude nešťastná, ale už nebude cesty zpět?
Ona říká, že se nebojí. Já se bojím za oba.
Možná proto, že já si neumím představit být v osmnácti těhotná. Neumím si představit, že bych se vzdala svobody. Spontánnosti. Možnosti jen tak si sbalit batoh a odjet. Jen tak změnit plán. Jen tak si lehnout a nic neřešit.
A ona o tom mluví, jako by to byla jen další životní etapa. Jako by to bylo něco, co se prostě přidá do rozvrhu.
Někdy mám pocit, že hraje roli. Že se snaží být v pohodě, protože okolí od ní čeká, že v pohodě bude. Protože když už je těhotná, tak „se má těšit“. Tak „se má usmívat“. Tak „se nemá litovat“.
Ale co když se bojí stejně jako já? Jen to nedává najevo?
Bojím se, že jednoho dne sedne naproti mně, úplně vyčerpaná, a řekne: „Já jsem si nemyslela, že to bude takhle.“ A já nebudu vědět, co jí říct, protože žádná slova to nespraví.
Je zvláštní, že ona je těhotná, ale ten strach nesu hlavně já. Možná proto, že ji vidím zvenku. Bez růžových filtrů. Bez hormonů. Bez toho, že bych se musela přesvědčovat, že všechno bude dobré.
Já nemám potřebu si to obhajovat. Já můžu být upřímná. Aspoň sama k sobě.
Možná to fakt zvládne. Možná bude šťastná. Možná jí to změní život k lepšímu. Já jí to přeju. Strašně moc.
Ale stejně mám v sobě ten tichý strach, který nikomu neříkám. Strach za kamarádku, která se tváří v pohodě, ale stojí před něčím, co změní úplně všechno.
A já jen doufám, že až přijde chvíle, kdy už v pohodě nebude, nebudu jediná, kdo to viděl dopředu. A že na to fakt nezůstane sama. Protože těhotenství možná prožívá ona. Ale následky toho rozhodnutí budou s ní každý den. Po zbytek života. A to je něco, co se nedá vzít zpátky ani s úsměvem, ani s filtrem na Instagramu.
