Článek
Můj crush mě pozdravil. Ano, přesně tak. Ten člověk, kvůli kterému se ráno oblékám o dvacet minut déle, než je zdravé, kvůli kterému se tvářím, že mě strašně zajímá počasí, jen abych mohla koukat z okna, jestli náhodou nejde kolem. Ten člověk, kvůli kterému jsem si jednou koupila kávu, i když kávu nesnáším, jen proto, že on ji pil. A co jsem udělala, když se na mě konečně podíval a řekl „Ahoj“? Nic. Absolutně nic. Teda vlastně ne, já jsem udělala něco horšího. Usmála jsem se. Ale ne normálně. Divně. Hodně divně.
Ten úsměv nebyl roztomilý. Nebyl ani lehce trapný. Byl to ten typ úsměvu, který by se hodil spíš do hororu než do romantické komedie. Něco mezi „mám tik v obličeji“ a „snažím se potlačit mozkovou mrtvici“. V hlavě jsem měla připravených asi třicet variant odpovědí. Od nenuceného „Ahoj“ přes vtipné „Čau, jak se máš?“ až po dramatické „Ty mě taky zdravíš? To je osud.“ Ale realita? Vypnuly se mi hlasivky, mozek odešel na dovolenou a zbyl jen ten úsměv. Takový ten, co říká: nejsem v pohodě, ale předstírám to.
On se na mě chvíli díval. Víte, tak ten pohled, kdy si nejste jistí, jestli čeká odpověď, nebo jestli přemýšlí, jestli jste v pořádku. A pak šel dál. Prostě odešel. A já tam stála jako figurína z výlohy sekáče a v duchu si říkala: gratuluju, právě jsi promarnila životní šanci stát se normálním člověkem.
Celé je to o to horší, že v běžném životě jsem schopná mluvit. Dokonce hodně. Někdy až příliš. S kamarádkami dokážu rozebrat pět let starý vztah cizího člověka během deseti minut. U zkoušky umím mluvit souvisle i o tématu, o kterém nic nevím. Ale jakmile jde o crush, jsem mentálně na úrovni pokojové rostliny. Maximálně se zvládnu lehce kývat a tvářit se zeleně.
Nejhorší na tom je, že ten úsměv se mi neustále přehrává v hlavě jako trapný gif. Ležím večer v posteli, snažím se usnout, a místo klidných myšlenek na moře nebo les mi tam naskočí moje vlastní tvář. Zpomalený záběr. Oči vytřeštěné, rty zkřivené, energie vyděšeného jelena na dálnici. A můj mozek mi k tomu ještě ochotně přidá komentář: „Takhle si tě bude pamatovat. Jako tu divnou holku.“
Začala jsem samozřejmě analyzovat všechno. Možná si myslel, že ho ignoruju. Možná si myslel, že jsem arogantní. Možná si myslel, že jsem pod vlivem nějakých omamných látek. Nebo že jsem robot v testovací fázi. Upřímně, kdybych byla na jeho místě a někdo by se na mě takhle usmál, taky bych si nebyla jistá, jestli je to člověk, nebo glitch v realitě.
A teď přichází ta nejlepší část. Od té doby ho potkávám všude. V tramvaji, v obchodě, na ulici. Samozřejmě. Vesmír se rozhodl, že si ze mě udělá sitcom. A já pokaždé řeším dilema: mám ho znovu pozdravit a riskovat další křeč v obličeji? Nebo dělat, že jsem neviditelná, slepá a možná i mrtvá?
Zkoušela jsem si doma trénovat normální úsměv. Před zrcadlem. Vypadala jsem jak influencerka, co se snaží prodat zubní pastu, ale je vnitřně mrtvá. Zkoušela jsem i nahlas říkat „Ahoj“. Problém je, že v klidu mi to jde. Jakmile si představím jeho, můj hlas se změní na pískání delfína v pubertě.
Celé je to vlastně strašně absurdní. Jeden pozdrav. Jedno slovo. Čtyři písmena. A já z toho udělám osobní tragédii hodnou řeckého dramatu. Kdybych byla filmová hrdinka, tak v tu chvíli zazní smutná hudba, kamera se oddálí a já tam stojím v dešti, i když vůbec neprší. Jen moje důstojnost.
Ale víte co? Možná je to tak správně. Možná je puberťácká trapnost povinná fáze života. Možná bez těchto momentů, kdy se chcete propadnout do země a změnit identitu, by byl život podezřele jednoduchý. A upřímně, jestli mě někdy opravdu pozve na kafe, aspoň budu mít historku na první rande. Tu o tom, jak jsem místo „Ahoj“ předvedla obličejovou gymnastiku hodnou olympiády.
Takže ano, můj crush mě pozdravil a já jsem se zmohla jen na divný úsměv. Ale beru to sportovně. Mohla jsem omdlít. Mohla jsem zakopnout. Mohla jsem ho oslovit jménem svého bývalého. Ve srovnání s tím je divný úsměv vlastně docela úspěch. Malý, křečovitý, psychotický, ale pořád úspěch.
