Článek
Některé školní dny jsou úplně obyčejné.
Přijdete do školy, přežijete několik hodin, o přestávkách se smějete s kamarády a potom jdete domů.
A pak existují dny, kdy se vám podaří během několika vteřin udělat něco tak trapného, že máte chuť se přestěhovat na jinou školu.
Mně se to stalo v jídelně.
Bylo úterý a já už od rána přemýšlela nad jedinou věcí.
Co bude k obědu?
Zní to možná zvláštně, ale školní jídelna pro mě byla něco jako loterie. Nikdy jsem nevěděla, jestli dostanu něco, co sním celé, nebo něco, co budu dalších dvacet minut opatrně rozebírat vidličkou a doufat, že si toho nikdo nevšimne.
Ten den jsem přišla do jídelny s kamarádkou Anetou.
Fronta byla dlouhá.
„Co myslíš, že dneska bude?“ zeptala se.
„Něco s omáčkou,“ odpověděla jsem.
„Proč?“
„Protože školní jídelna miluje omáčky.“
Měla jsem pravdu.
Na konci fronty jsme dostaly tác, pití, příbor a hlavní jídlo.
Podívala jsem se na talíř.
„To nevypadá tak špatně.“
Aneta se zasmála.
„To říkáš vždycky.“
Vzaly jsme si tác a vydaly se hledat místo.
A právě tehdy se začal psát můj jídelnový horor.
U stolů bylo skoro plno.
Někteří spolužáci už jedli, jiní se smáli a povídali si.
Já jsem se snažila najít místo u našeho obvyklého stolu.
Viděla jsem ho.
Seděli tam naši kamarádi.
„Tamhle!“ řekla Aneta.
„Jo.“
Držela jsem tác oběma rukama.
Všechno bylo v pořádku.
Jídlo na talíři.
Pití vedle něj.
Příbor.
Nic se nehýbalo.
Pak jsem udělala jeden krok.
A další.
A potom jsem si nevšimla batohu položeného na zemi.
Šlápla jsem na jeho popruh.
Všechno se odehrálo během asi jedné sekundy.
Nejdřív mi podjela noha.
Pak jsem se snažila získat rovnováhu.
Tác se naklonil.
Moje ruce se ho snažily zachránit.
Jídlo se rozhodlo, že už se mnou nechce spolupracovat.
A potom…
Bum.
Celý tác se převrátil.
Talíř skončil na zemi.
Příbor odletěl někam pod stůl.
Pití se převrátilo.
A část oběda skončila přímo na podlaze.
Já jsem zůstala stát uprostřed jídelny a držela v ruce prázdný tác.
Nastalo ticho.
Takové to zvláštní ticho, které trvá jen pár vteřin, ale člověku připadá jako celá věčnost.
A pak se stalo něco ještě horšího.
Všichni u nejbližších stolů se otočili.
Najednou jsem měla pocit, že mě sleduje celá jídelna.
Jeden člověk.
Dva.
Deset.
Dvacet.
Já jsem stála uprostřed a v duchu si říkala:
Ne.
Tohle se nestalo.
Prosím, řekněte mi, že se to nestalo.
Aneta ke mně okamžitě přiběhla.
„Jsi v pohodě?“
„Jo.“
Podívala jsem se na zem.
„Myslím.“
Někdo u stolu se začal smát.
Pak další.
Já jsem se snažila smát taky.
Ale byla jsem tak v šoku, že jsem se nedokázala ani pořádně pohnout.
Pak se ozval jeden spolužák:
„Tak tohle byl asi nejrychlejší oběd, co jsem kdy viděl.“
Další dodal:
„Aspoň nebudeš mít problém s tím, že ti nechutná.“
Aneta se začala smát.
„Prosím, ne,“ řekla jsem.
„Promiň.“
„Já už sem nikdy nepůjdu.“
„Kam chceš chodit?“
„Nevím. Budu jíst doma.“
Nakonec přišla paní z jídelny a pomohla mi uklidit.
„To se stává,“ řekla.
Já jsem přikývla.
V duchu jsem si říkala:
Mně se to nestává.
Mně se to právě stalo poprvé a naposledy.
Aspoň jsem tomu chtěla věřit.
Dostala jsem nový tác.
Tentokrát jsem ho držela tak opatrně, jako bych nesla skleněnou sochu.
Aneta šla vedle mě.
„Pomalu.“
„Já vím.“
„Ještě jednou zakopneš a budeme jíst venku.“
„Mlč.“
Dostaly jsme se ke stolu.
Sedla jsem si.
Kamarádi se na mě dívali.
„Tak co?“ zeptal se jeden z nich.
„Co?“
„Dáš si dezert?“
„Ne.“
„Proč?“
„Protože bych ho nejspíš taky převrhla.“
Všichni se začali smát.
A já nakonec taky.
Když jsem se trochu uklidnila, došlo mi, že to vlastně nebylo tak hrozné.
Ano, všichni se otočili.
Ano, někdo se smál.
Ano, část oběda skončila na zemi.
Ale nikomu se nic nestalo.
A za pár minut už se všichni zase bavili o něčem jiném.
Tedy skoro všichni.
Když jsem odcházela z jídelny, někdo za mnou zavolal:
„Hej, akorát příště nezapomeň držet tác!“
Otočila jsem se.
„Díky za radu!“
Smích.
A tím to mohlo skončit.
Jenže samozřejmě neskončilo.
Druhý den jsem přišla do jídelny a na našem stole byl papírek.
„Tady sedí mistryně převrácených táců.“
Pod tím byl nakreslený obrázek tácu, který padá k zemi.
Začala jsem se smát.
„To jste fakt udělali?“
„Jo.“
„Vy jste hrozní.“
„Ale přišla jsi.“
„Jo.“
Sedla jsem si.
A právě tehdy jsem pochopila jednu důležitou věc.
Školní trapasy většinou vypadají v naší hlavě mnohem horší, než ve skutečnosti jsou.
V momentě, kdy se něco stane, máte pocit, že se na vás dívá úplně každý a že si to všichni budou pamatovat navždy.
Jenže lidé mají vlastní životy.
Za pár minut řeší něco jiného.
A za pár dní už si z vašeho trapasu děláte legraci společně.
I když přiznávám, že od té doby mám v jídelně jednu zásadu.
Když nesu tác, dívám se pod nohy.
A pokud někde vidím batoh?
Obcházím ho obloukem.
Protože jeden převrácený oběd mi úplně stačil.
A jestli se někdy budete cítit trapně kvůli nějaké podobné školní katastrofě, vzpomeňte si na mě.
Holku, která dokázala během jediné sekundy přeměnit svůj oběd v uměleckou instalaci uprostřed školní jídelny.
