Článek
Myslím na něj pořád. Doslova pořád. Je první myšlenka po probuzení a poslední před usnutím. A mezi tím se mi objevuje v hlavě zhruba každých pět minut, úplně bez pozvání, jako reklama, kterou nejde přeskočit. Všechno mi ho připomíná. Písničky, co nikdy neposlouchám. Filmy, co nesleduju. Dokonce i rohlík v obchodě. Proč? Netuším. Ale mozek si prostě řekl: tenhle člověk je teď hlavní projekt.
Problém je, že já jsem se zamilovala potichu. Interně. Bez svědků. Jen já a moje fantazie, která z něj udělala kombinaci romantického hrdiny, terapeuta a ideálního partnera na společné stárnutí, i když reálně vím jen to, že má hezký úsměv a umí psát celé věty bez hrubek. Což je v dnešní době už skoro zázrak.
A teď přichází ta největší životní výzva: napsat mu první. Jedna zpráva. Pár slov. „Ahoj, jak se máš?“ Nebo „Čau, co děláš?“ Nebo klidně jen „Ahoj“. Tři písmena. Tak strašně jednoduché. Tak strašně nemožné. V mojí hlavě má tahle zpráva váhu žádosti o ruku, výpovědi z práce a coming outu dohromady.
Sedím s mobilem v ruce. Otevřený chat. Prázdné pole. Blikající kurzor. A já tam jen zírám jak srna do dálkových světel. Napíšu „A“ a smažu. Napíšu „Ahoj“ a smažu. Napíšu celý odstavec, kde jsem vtipná, chytrá a nenucená, a pak to celé smažu, protože to zní jako motivační dopis na stáž do NASA.
Můj mozek mezitím jede na plné obrátky. Co když ho obtěžuji? Co když nemá zájem? Co když si pomyslí, že jsem zoufalá? Co když to uvidí jeho kamarádi? Co když odpoví jedním slovem? Co když neodpoví vůbec? Co když odpoví, ale já už nebudu vědět, co dál? Tolik otázek. Nula činů.
Nejhorší je, že já si s ním vedu celé rozhovory. V hlavě. Jsou perfektní. On je vtipný, pozorný, zajímá se o mě. Já jsem okouzlující, sebevědomá a říkám správné věci ve správný čas. V realitě ale nedokážu ani napsat obyčejné „Ahoj“, aniž bych se u toho zapotila jak při přijímačkách.
Takže místo toho ho sleduju. Nenápadně. Sleduju, kdy byl naposledy online. Kdy přidal story. Co má za hudbu. Kdo mu dává lajky. Každý jeho digitální pohyb má pro mě větší význam než státní rozpočet. Když mi náhodou zobrazí jeho jméno v notifikaci, srdce mi vynechá tři údery, i když je to třeba jen algoritmus, co mi připomíná, že existuje.
Kamarádky mi samozřejmě říkají: „Prostě mu napiš.“ Jako by to byla ta nejjednodušší věc na světě. Jako by nešlo o můj emocionální osud, budoucí trauma a možný rozpad ega. Ony to vidí racionálně. Já to cítím jako skok z letadla bez padáku. Možná přežiju. Možná ne. Ale strach je zaručený.
A tak žiju v tomhle krásném, ale vyčerpávajícím mezistavu. Myslím na něj pořád, ale nic nedělám. Držím si svou zamilovanost v bezpečí, kde mi nikdo nemůže ublížit. Protože jakmile mu napíšu, realita může všechno zkazit. Může se ukázat, že není tak úžasný. Nebo že pro něj nejsem já.
Je to vlastně strašně ironické. Toužím po něm, ale zároveň se bojím udělat jediný krok. Chci ho poznat, ale jen pokud mě to nebude bolet. Chci lásku, ale s garancí, že mě nikdo neodmítne. Což je asi stejně reálné jako jednorožec s hypotékou.
Možná jednou najdu odvahu. Možná jednoho dne přestanu přepisovat zprávu a prostě ji pošlu. Možná zjistím, že svět se nezboří, i když mi neodepíše. A možná zjistím, že to stálo za to. Do té doby ale budu dál myslet na něj, vytvářet si v hlavě alternativní reality a tvářit se, že jsem silná, nezávislá žena, která nepotřebuje napsat první.
A pak večer zase otevřu ten chat, budu koukat na prázdné pole a říkat si: „Tak teď už fakt.“ A zase nic. Protože odvaha je fajn věc, ale strach z trapnosti je očividně silnější. A to je asi ta nejpuberťáčtější pravda ze všech.
