Článek
A pak existují chvíle, kdy se před vámi objeví váš crush a mozek se rozhodne podat okamžitou výpověď.
Přesně to se stalo mně.
Bylo to o přestávce a já jsem zrovna šla chodbou s kamarádkou. Povídaly jsme si o úplných blbostech a já byla v pohodě.
Do té doby.
Protože potom jsem ho uviděla.
Stál kousek od schodů a bavil se s kamarády.
Můj crush.
V tu chvíli jsem okamžitě změnila způsob chůze.
Nevím, proč to člověk dělá.
Najednou jsem se snažila chodit pomaleji, rovněji a asi i trochu „cool“.
Což je mimochodem přesně ten moment, kdybyste měli vědět, že se něco pokazí.
Kamarádka si všimla, kam se dívám.
„Je tam,“ zašeptala.
„Já vím.“
„Tak za ním běž.“
„Ne.“
„Proč?“
„Protože nechci.“
„Ty jsi zrudla.“
„Nezrudla.“
„Zrudla.“
„Je mi teplo.“
„Je leden.“
„Tak mi je… vnitřně teplo.“
Kamarádka se začala smát.
Já jsem se snažila tvářit, že je všechno v pořádku.
A potom se na mě podíval.
Naše oči se na vteřinu setkaly.
A on se usmál.
Já se samozřejmě usmála taky.
A přesně v tu chvíli jsem zakopla.
Ne nějak elegantně.
Ne tak, že bych jen lehce škrtla botou o zem a pokračovala dál.
Zakopla jsem takovým způsobem, že moje noha úplně ztratila kontakt s realitou.
„Ježiš!“
Málem jsem spadla.
Naštěstí jsem se chytila zábradlí.
Na neštěstí to udělalo tak hlasitý zvuk, že se otočila půlka chodby.
Včetně jeho.
Včetně mých spolužáků.
Včetně lidí, které jsem v životě neviděla.
Na chvíli jsem jen stála a držela zábradlí.
Kamarádka na mě koukala s otevřenou pusou.
„Jsi v pohodě?“ zeptala se.
„Jo.“
Nebyla jsem v pohodě.
Byla jsem na pokraji toho, že se přestěhuju do jiné školy.
A potom ke mně přišel on.
„Jsi v pohodě?“
Tahle jednoduchá otázka mě dorazila.
Protože normální člověk by řekl:
„Jo, díky.“
Já jsem ale normální člověk očividně nebyla.
„Jo, úplně.“
Pauza.
„Jen jsem si chtěla vyzkoušet, jestli to zábradlí drží.“
Ticho.
Já sama jsem nechápala, co jsem právě řekla.
On se na mě podíval.
„Aha.“
Kamarádka vedle mě se otočila ke zdi, aby nebylo vidět, že se směje.
Já už cítila, jak mi hoří celý obličej.
„Tak… dobrý,“ řekla jsem.
On se usmál.
„Tak jo.“
A odešel.
Já jsem zůstala stát na místě.
Chvíli jsem nic neříkala.
Potom jsem se otočila ke kamarádce.
„Já jsem právě řekla, že jsem testovala zábradlí.“
„Ano.“
„Proč?“
„To bych taky ráda věděla.“
„Já jsem mohla říct cokoliv.“
„Ano.“
„Třeba že jsem zakopla.“
„Ano.“
„Nebo že jsem se lekla.“
„Ano.“
„Ale já jsem řekla, že testuju zábradlí.“
„Ano.“
„Můžeš přestat říkat ano?“
„Ne.“
Cítila jsem, jak rudnu čím dál víc.
„On si bude myslet, že jsem úplně blbá.“
Kamarádka pokrčila rameny.
„Nebo že jsi vtipná.“
„To mě má uklidnit?“
„Trochu.“
„Ne.“
Snažila jsem se na celou věc zapomenout.
Jenže osud měl očividně jiné plány.
O pár minut později jsme se potkali znovu.
Tentokrát u automatu.
Já jsem ho zahlédla z dálky a okamžitě jsem kamarádce zašeptala:
„Neotáčej se.“
„Proč?“
„Je tady.“
„Kdo?“
„On.“
Samozřejmě se okamžitě otočila.
„Já jsem říkala, ať se neotáčíš!“
„Promiň.“
„Teď už ví, že ho řešíme.“
„Myslíš, že tě ještě pozná?“
„Po tom zábradlí asi jo.“
A v tu chvíli se na nás podíval.
Znovu se usmál.
Já se automaticky usmála taky.
A tentokrát jsem si dávala obrovský pozor, abych nezakopla.
Šla jsem pomalu.
Dívala jsem se před sebe.
Nohy jsem zvedala skoro až přehnaně.
Byla jsem odhodlaná tentokrát projít kolem něj jako úplně normální člověk.
A pak jsem do něčeho narazila ramenem.
„Au.“
Kamarádka se začala smát.
„Ty to dneska nedáš.“
„Já vím.“
On se zasmál taky.
„Dneska máš nějaký problém s chůzí, ne?“
„Jo.“
Pauza.
„Asi mám dneska nohy jen na ozdobu.“
Kamarádka se rozesmála ještě víc.
Já jsem si v duchu říkala, že už to snad horší být nemůže.
A překvapivě nebylo.
Protože on se zasmál.
„To je dobrý.“
„Co?“
„Jsi vtipná.“
Na chvíli jsem nevěděla, co říct.
„Díky.“
A tentokrát jsem se rozhodla nic dalšího neříkat.
Bylo to asi nejlepší rozhodnutí celého dne.
Od té chvíle jsem se snažila chovat úplně normálně.
Jenže když jsem večer doma ležela v posteli, pořád jsem si přehrávala tu první scénu.
Zakopnutí.
Zábradlí.
Jeho otázka.
Moje odpověď.
„Jen jsem si chtěla vyzkoušet, jestli to zábradlí drží.“
Proč jsem to řekla?
Kde se to ve mně vzalo?
A hlavně proč jsem si myslela, že je to dobrá odpověď?
Druhý den jsem se trochu bála přijít do školy.
Ale když jsem ho potkala na chodbě, usmál se na mě.
„Ahoj.“
„Ahoj.“
Chvíli bylo ticho.
A potom se zeptal:
„Tak co, zábradlí pořád drží?“
Zamrzla jsem.
Kamarádka vedle mě se začala smát.
Já taky.
„Jo,“ řekla jsem. „Kontrola dopadla dobře.“
„To rád slyším.“
A odešel.
A já jsem tam jen stála a uvědomila si jednu věc.
Možná jsem se před ním ztrapnila úplně nejvíc, jak to šlo.
Ale možná to nebyla taková katastrofa, jakou jsem si původně představovala.
Protože někdy člověk stráví hodiny přemýšlením, jak před někým působit dokonale, a nakonec si ho stejně nejvíc zapamatují právě kvůli tomu, že byl úplně sám sebou.
I když to „být sám sebou“ v mém případě zahrnovalo zakopnutí, rudý obličej a naprosto nesmyslné vysvětlení o testování zábradlí.
Od té doby mám ale jedno pravidlo.
Když je poblíž můj crush, nesnažím se vypadat dokonale.
Protože kdykoliv se o to pokusím, moje nohy mají evidentně vlastní názor.
