Článek
„Ať si radši hraje a nekecá.“
„Z kluka ze Snowboarďáků je najednou svědomí národa.“
„Kdo je on, aby nás poučoval?“
Jiří Mádl zažil v českém veřejném prostoru zvláštní proměnu. Ne ani tak profesní, jako spíš symbolickou. Z oblíbeného teenage idolu, který ztělesňoval bezstarostnost, humor a lehkost, se v očích části veřejnosti stal někdo, kdo „má potřebu říkat ostatním, co je správné“.
A právě tohle je bod, kde se z herce stává problém.
Mádlova herecká kariéra začínala v rolích, které nikomu nevadily. Byly zábavné, neambiciózní, nenáročné. Divák nemusel přemýšlet, nemusel se cítit konfrontovaný. Mádl byl „ten kluk“, sympatický, trochu drzý, ale bezpečný. Nepřesahoval.
Jenže lidé nestárnou jen fyzicky. Mění se i témata, která je zajímají. A Mádl se postupně začal vyjadřovat k věcem, které už nejsou neutrální. Společnost, politika, odpovědnost, hodnoty. A s tím přišla změna v tom, jak je vnímán.
Najednou se objevuje slovo „moralista“.
Jenže moralista je někdo, kdo káže shora. Kdo se staví do role lepšího člověka. A tady je možná jádro nedorozumění. Mádl často nemluví jako autorita, ale jako občan. Jako někdo, kdo má názor a nebojí se ho říct. Pro část publika je to ale nepohodlné právě proto, že to není herecká role.
Herec má bavit. Má mlčet, když se mluví o vážných věcech. Takové nepsané pravidlo u nás pořád funguje.
Problém není v tom, že by Jiří Mádl říkal něco extrémního. Často naopak artikuluje postoje, které jsou poměrně umírněné. Ale říká je nahlas. A říká je z pozice člověka, kterého si lidé zaškatulkovali jinak. A škatulky se mění těžko.
Zajímavé je, že podobné chování u jiných profesí tolik nevadí. Spisovatel, režisér nebo novinář může mít názor. Herec má zůstat v roli. Jakmile z ní vystoupí, začne být podezřelý. Jako by veřejný prostor měl být vyhrazen jen „oprávněným hlasům“.
Mádl je navíc generací mezi. Už není dítě, ale ani „zasloužilá autorita“. A právě tahle pozice bývá nejméně pohodlná. Je dost starý na to, aby měl zkušenost, ale pořád dost mladý na to, aby byl zpochybňovaný.
Když mluví o morálce, není to moralizování v klasickém smyslu. Je to spíš pojmenovávání hodnot, které dřív zůstávaly samozřejmé nebo se neřešily nahlas. A to může působit rušivě. Protože morálka není téma, na které by se dalo reagovat neutrálně.
Buď souhlasíte, nebo se cítíte ohrožení.
A právě tehdy přichází obranná reakce: „Kdo si myslí, že je?“
Odpověď je jednoduchá. Je to člověk, který se změnil. Stejně jako jeho publikum. Jen ne všichni stejným směrem.
Možná tedy nejde o to, že by se z Jiřího Mádla stal moralista. Možná se jen stal dospělým člověkem s názorem. A to je něco, co jsme ochotni přijmout jen u těch, u kterých to očekáváme.
Od teenage idolu k hlasu, který vyvolává odpor i souhlas, je dlouhá cesta. Ale možná je to přirozenější vývoj, než si chceme připustit. Protože problém často není v tom, co říká. Ale v tom, že už neříká jen to, co se nám příjemně poslouchá.
