Článek
Poprvé jsem si tě všimla úplně obyčejně. Ve vlaku. Seděl jsi o dvě sedačky dál, sluchátka v uších, pohled z okna. Nic dramatického. Jen něco v tom, jak ses tvářil, ve mně zůstalo. Ne jsi hezký, ale jsi mi povědomý. Jako bych tě znala z jiného života.
Od té doby tě vídám pravidelně. Stejný spoj. Stejný čas. Stejné místo. Už vím, kdy nastupuješ, kdy vystupuješ, jaký máš batoh, že si občas koušeš ret, když přemýšlíš. Vím o tobě víc než o některých lidech, se kterými si píšu každý den.
A přitom jsme spolu nikdy nemluvili.
Ani „ahoj“. Ani „promiňte, je tu volno?“. Nic. Jen pohledy, které možná nejsou ani skutečné. Možná si je jen domýšlím.
Jenže v mé hlavě máme celý vztah.
Vím, jak bys se smál mým trapným vtipům. Vím, že bys byl spíš tichý typ, co poslouchá. Že bys neměl rád konflikty, ale když by šlo do tuhého, uměl bys se ozvat. Představuju si, jak bychom spolu leželi na gauči, koukali na seriály, řešili úplné blbosti. Jak bych tě seznamovala s kamarádkami. Jak bys mi psal „dojela jsi v pořádku?“.
A pak přijde realita.
Ty vystoupíš. Já zůstanu sedět. A nic se nestane.
Nejhorší je, že ten vztah v hlavě je dokonalý. Bez hádek, bez trapných tich, bez odmítnutí. Protože tam nemůžeš ublížit. Nemůžeš mě zklamat. Nemůžeš mě nemít rád. Jsi přesně takový, jakého si tě vytvořím.
Bez rizika. Bez bolesti. Bez skutečnosti.
Někdy si říkám, že nejsem zamilovaná do tebe. Ale do představy tebe. Do verze, kterou jsem si složila z pár pohledů a vlastní fantazie. Do projekce, která nemá s realitou možná nic společného.
A přesto mi to stačí.
Radši si tě nechám v hlavě, než abych riskovala, že mi ve skutečnosti neodpovíš. Že budeš úplně jiný. Že budeš mít přítelkyni. Že ti budu jedno. Že se zhroutí ten film, co si večer přehrávám před spaním.
Protože dokud spolu nemluvíme, všechno je možné.
Dokud neřeknu „ahoj“, nemůžeš říct „ne“.
Je to bezpečné. Ale je to taky strašně smutné.
Vlastně si uvědomuju, že tenhle „vztah“ není o tobě. Je o mně. O mé samotě. O tom, že si radši vytvořím intimitu v hlavě, než abych riskovala skutečné spojení. Protože skutečné vztahy jsou chaotické. Nečitelné. Bolestivé. A nikdy nejsou tak dokonalé jako ty imaginární.
Takže zatímco ty možná ani nevíš, že existuju, já s tebou prožívám celý život.
A někdy si říkám, jestli je horší být s někým a ztratit ho… nebo být s někým, kdo nikdy ani nevěděl, že ho miluju. Jen ve své hlavě. Jen potichu. Jen bezpečně.
