Článek
Nikdy jsem si nemyslela, že láska by měla bolet v hlavě víc než v srdci. Vždycky jsem si myslela, že když někoho miluješ, cítíš se s ním v bezpečí. Že můžeš být sama sebou. Že se nemusíš přetvařovat, vysvětlovat, obhajovat.
Jenže já se s ním často bojím. Ne fyzicky. Nikdy mi neublížil. Nekřičí. Nebije. Nevyhrožuje. A právě proto mám pocit, že bych vlastně neměla mít žádný důvod cítit se špatně.
A přesto se cítím.
Poprvé mi tu větu řekl, když jsem odmítla něco, co se mi nezdálo. Nebyla jsem připravená. Bylo mi to nepříjemné. Cítila jsem tlak, ale nedokázala jsem to pořádně pojmenovat. Jen jsem řekla, že mám strach.
Podíval se na mě a řekl: „Ale prosím tě… kdybys mě milovala, tak by ses se mnou nebála.“
A já jsem ztuhla.
Protože v tu chvíli jsem místo toho, abych poslouchala sebe, začala přemýšlet o tom, jestli jsem dost dobrá přítelkyně. Jestli nejsem přehnaně citlivá. Jestli si to jen nevymýšlím. Jestli opravdu není problém ve mně.
Od té doby tu větu slyším v hlavě pořád. Pokaždé, když váhám. Pokaždé, když mi není dobře. Pokaždé, když mám pocit, že jdu proti sobě.
„Kdybys mě milovala…“
Je to strašně silná věta. Protože nechceš být ta, co nemiluje dost. Nechceš být ta studená. Ta divná. Ta, co kazí atmosféru. Ta, co všechno komplikuje.
Tak se snažíš. Přemlouváš se. Posouváš svoje hranice. Říkáš si, že strach je asi normální. Že to přejde. Že si zvykneš.
Jenže ono to nepřechází. Spíš se to hromadí.
Začínám si všímat, že se bojím říkat věci nahlas. Že raději mlčím, než abych ho zklamala. Že si dávám pozor na to, co řeknu, aby to neznělo „moc negativně“. Aby si nemyslel, že ho nemiluju dost.
A to je možná to nejhorší. Že se bojím jeho reakce víc než toho, co sama cítím.
Někdy přemýšlím, jestli je tohle ještě láska, nebo už spíš tlak. Protože láska by přece neměla znamenat, že se musíš přemlouvat dělat věci, které ti nejsou příjemné. Neměla by znamenat, že pochybuješ o svých pocitech. Neměla by tě nutit dokazovat ji tím, že překročíš sama sebe.
Ale když jsi mladá a zamilovaná, tak máš tendenci věřit víc tomu druhému než sobě. Když ti někdo, koho miluješ, řekne, že tvůj strach není normální, začneš mu věřit. Když ti řekne, že problém je v tobě, začneš to brát jako fakt.
A pomalu se přestaneš ptát: „Je mi to příjemné?“
A začneš se ptát: „Je to dost pro něj?“
Co když ale strach není důkazem, že nemiluju?
Co když je to naopak signál, že bych se měla zastavit?
Nikdy mě nenaučili, že i v lásce mám právo na hranice. Že i když někoho miluju, můžu říct ne. Že láska není test odvahy. Že to není zkouška, kolik toho vydržím.
On mi pořád říká, že mě nechce nutit. Že je to moje volba. Ale zároveň pokaždé dodá tu stejnou větu. Která z té „volby“ udělá pocit viny.
A to je strašně matoucí. Protože formálně mi dává na výběr. Ale emocionálně mi dává jasně najevo, jaká odpověď je správná.
Ano.
Začínám si uvědomovat, že se bojím ne jeho. Ale toho, že ho ztratím. Že když budu poslouchat sebe, odejde. Že když budu trvat na svých pocitech, nebude mě chtít. Že když nebudu „dost odvážná“, nebudu „dost dobrá“.
A tak raději potlačím strach. Zlehčím ho. Schovám ho. Udělám ze sebe tu silnější, než se cítím.
Ale uvnitř vím, že to není v pořádku.
Protože možná skutečná láska není o tom, že se nebojíš. Ale o tom, že když se bojíš, ten druhý tě nezlehčuje. Nesnižuje. Netlačí. Ale snaží se pochopit.
Možná by správná věta neměla být:
„Kdybys mě milovala, tak by ses nebála.“
Ale spíš:
„Když mě miluješ, tak ti na tvém pocitu záleží.“
A možná ještě důležitější je tahle myšlenka, kterou se teprve učím přijmout: strach není důkaz slabosti. Někdy je to jediný hlas, který se mě snaží chránit. A i když jsem mladá, zamilovaná a zmatená, mám právo mu naslouchat.
I kdyby to znamenalo, že někoho zklamu.
I kdyby to znamenalo, že přijdu o vztah.
Protože vztah, ve kterém se bojím být upřímná sama k sobě, možná není tak bezpečný, jak jsem si myslela. A láska, která mě učí pochybovat o vlastních pocitech, možná není láska, jakou bych si přála mít.
