Článek
Rodina Novotných se nastěhovala do činžáku na okraji města kvůli klidu. Starší dům, silné zdi, minimum sousedů. Přesně ten typ místa, kde čekáte maximálně zvuk pračky nebo občasné vrzání schodů. Ne dětský smích z bytu, ve kterém nikdo nebydlí.
Poprvé to slyšeli asi týden po nastěhování. Bylo úterý, večer, televize hrála potichu a najednou se z vedlejší stěny ozvalo krátké zachichotání. Takové to čisté, dětské, bezstarostné „hehehe“. Novotní se na sebe podívali, usmáli se a řekli si, že asi mají sousedy s malým dítětem.
Druhý den se ale dozvěděli, že vedlejší byt je prázdný.
Majitel domu jim vysvětlil, že byt číslo 23 není už tři roky obývaný. Poslední nájemníci se odstěhovali náhle. Bez rozloučení. Bez udání důvodu. Od té doby tam nikdo nebyl. Elektřina odpojená. Voda zavřená. Dveře zapečetěné.
Jenže smích pokračoval.
Každý večer. Přesně ve stejný čas. 21:17. Nikdy dřív. Nikdy později. Vždy trval zhruba deset až patnáct vteřin. Někdy tiše. Někdy hlasitěji. Někdy jako by se dítě smálo samo. Jindy jako by reagovalo na někoho dalšího.
Nejhorší bylo, že smích zněl… šťastně.
Žádná hrůza. Žádný pláč. Žádná bolest. Jen radost. Čistá, lehká, nevinná. Přesně ten druh smíchu, který by měl uklidňovat. Jenže v prázdném bytě začal působit opačně.
Novotní se pokusili byt zkontrolovat. Správce otevřel dveře. Uvnitř prach, prázdné místnosti, staré rolety, zatuchlý vzduch. Žádné hračky. Žádný nábytek. Žádné stopy po dítěti. Jen ticho.
Ten večer se smích ozval znovu. Tentokrát silněji. A tentokrát jasně z místa, kde stáli před několika hodinami.
Rodina začala nahrávat zvuk na telefon. Na záznamu je slyšet přesně to samé: ticho, pak smích, pak ticho. Žádné kroky. Žádné otevírání dveří. Jen izolovaný dětský hlas, jako by nepatřil do prostoru.
Záznam poslali známému, který pracoval se zvukem. Ten potvrdil, že nejde o ozvěnu, televizi ani rádio. Zvuk nebyl šířen zdmi, ale jako by vznikal přímo v místnosti. Lokálně. Bez zdroje.
A pak přišel detail, který změnil celý případ z „divného“ na „znepokojivý“.
Smích nebyl pokaždé stejný. Nebyl náhodný. Když si záznamy pustili za sebou, zjistili, že se opakuje stejná sekvence. Úplně stejná. Stejný rytmus. Stejné nádechy. Stejné drobné zakoktání na konci.
Jako smyčka.
Jako nahrávka.
Jenže… kdo by pouštěl nahrávku dětského smíchu v prázdném bytě. Každý den. Tři roky.
Při pátrání v archivech domu se objevila jedna zvláštní poznámka. V roce, kdy se byt uvolnil, byla na stejné adrese nahlášená sanitka. Volání kvůli dítěti. Oficiálně šlo o planý poplach. Dítě prý „nebylo nalezeno“. Případ se uzavřel bez dalšího vyšetřování.
V evidenci obyvatel ale žádné dítě nikdy nefigurovalo.
Sousedi si postupně začali vzpomínat. Na zvuky. Na dupání. Na smích. Na to, že někdy slyšeli dítě běhat po chodbě, ale nikdy ho neviděli. Na to, že se občas ve výtahu objevily drobné otisky rukou na zrcadle.
A pak jednoho dne smích zesílil.
Nebyl už jen z vedlejšího bytu. Zněl, jako by byl přímo uprostřed bytu Novotných. Jako by se dítě smálo v jejich obýváku. U jejich stolu. U jejich dveří.
Jejich vlastní dcera, čtyřletá Anička, se tehdy rozplakala a řekla větu, kterou si rodiče dodnes nedokážou vysvětlit:
„Mami, on už zase nemůže domů.“
Když se jí zeptali, kdo, odpověděla:
„Ten kluk, co je tady. Ten, co se směje, protože si myslí, že ho slyšíte.“
Po této noci se rodina odstěhovala. Prakticky ze dne na den. Nečekali na výpovědní lhůtu. Neřešili peníze. Prostě odešli.
Byt číslo 23 je dodnes prázdný.
Podle současných nájemníků se smích stále ozývá. Pořád ve stejný čas. Pořád stejný. Pořád radostný. Jako dětská hra. Jako ozvěna něčeho, co se nikdy oficiálně nestalo.
A nejděsivější na tom všem je, že když se někdo z nových sousedů pokusí smích nahrát…
Záznam už ho nezachytí.
Je slyšet jen tehdy, když v místnosti stojí někdo živý.
A poslouchá.
